Malé připomenutí
Sraz Tarragona - Španělsko 2008
Vyrážím svoji Tagorou před osmou hodinou, po obvyklé ranní očistě po ranní rose. Cestou se stavuji na čerpací stanici dohustit pneu a u Milana Dobeše, aby si poslechl motor. Konstatuje, že je vše OK, a že hlučnější motor způsobuje repasovaná vačka. Měnil jsem totiž preventivně těsnění pod hlavou a protože původní hlava měla už staré ventilové gumičky, vyměnil jsem hlavu celou za hlavu, kterou jsem měl po zelené Tagoře a která byla celá po GO. Cestou si ještě voláme s Burákem a Jardou, ale oni vyrážejí později a jinou cestou.
Cesta utíká v klidu, jedu spíše úsporně. První tankování optimisticky moc nevypadá, ale uvidíme(12,8/100km). Většinou přes Německo spotřeba výrazně klesá. To již mám po několika cestách vyzkoušené. Otevřenou hranici projíždím bez zastavení – to je paráda. Ale nebyl bych to já, kdybych nezaujal opodál čekající kluky policajtský německý v civilním voze. Stahují mne na parkovišti a kontrolují doklady. Zároveň obdivují mojí Tagoru. Vše je v pořádku, ani rychlost jsem snad nepřekročil a tak jedu dál. Směřuji na Mnichov, mám v úmyslu projet Brennerským průsmykem až do Itálie k moři a podél moře až do Tarragony.
Obrovským překvapením pro mne je tankování před Rakouskem. Zastavuji na Shellce a doplňuji nádrž. Spotřeba 8,01 je jen těžko uvěřitelná. Jel jsem sice hodně volně, bez světel a klimatizace ale s automatem a karburátorem Solex… Z benzínky je krásný výhled na Alpy, ale haldy lidí, kteří tu zastavují, mne opravdu nelákají. Shltnu něco rychle ze zásob a rozhoduji se pro oběd až v Alpách. Projíždím krásným průsmykem do Itálie. Opravdu moc příjemná cesta. Nevidím ale nikde žádný kloudný sjezd, jedu tedy dál s tím, že až se pořádně zorientuju, sjedu. Vybírám si kartičku na mýtnici a když se zvedá závora, stojí za ní dva poldové. Oba se tváří jak Corrado Catani. Ale plynule jedu dál a projíždím mezi nimi. Z dálnice sjíždím po zaplacení 2.5E u Bressone Brixenu, ale už před Bolzanem jsem zpět. Silný provoz, motorkáři… Ještě jednou sjíždím, ale dálnice je opravdu výrazně lepší. U Mantovy chce po mne mýtnice kartu, ale ne tu, co mám u sebe. Když chci zaplatit hotově, brebentí na mne něco Ital svým jazykem. Jediný, co mu rozumím je, zda jsem Bulhar. Nakonec je závora otevřená. No, pomalu projíždím branou, chvíli ještě čekám za mýtnicí, ale nikdo nic, tak pokračuji v cestě. 7.5E dobrejch. Pokračuji po pěkné okresce do Cremony. Je zajímavé, jak rychle se změnili hory v rovné placaté nížiny. Ale podle mapy ještě nějaké kopce budou. Znovu tankuji, spotřebu ukazuje příznivých 8,2E. Držím se už okresek, ale najednou je 8 hodin večer, stmívá se a já nemám spaní. Vesnice navazuje na vesnici a tak se za Cremonou u Vogherry vracím na dálnici a zajíždím na benzínku.
Uf, to byla noc. Za prvé spát v autě – to není nic pro mne. Za druhé, když dvacet metrů za Vámi zastaví kamion a nechá puštěný, na 2000otáček, motor celou noc, to je na kulku. Ráno zavřený i toalety, několik plných autobusů rozeřvaných lidí. Sakra. Rychle vyrážím pryč z dálnice někam do klidu, kde si můžu alespoň uvařit čaj. Sjíždím u Serravalle a za chvilku již zastavuji na odlehlém místě a vařím si horký čaj. Jsem 30km od moře a na dálnici mám v úmyslu se vrátit až u Marseille. Nebe je bez jediného mráčku a už teď, v 7h ráno, je docela teplo. Čaj už se vaří, já si dávám trochu ranní hygieny a je mi fajn. Tohle cestování miluju. Jen já, cesta a moje Simca. Jen budu muset už postavit to Rancho, protože postel je postel. A moje Rancho ji má . Spát v autě je děs. Pod širákem je to fajn, ale na dálničním odpočívadle to nebude asi nejlepší řešení a přeci jen je květen. Po snídani již pokračuji po klikaté okresce plné serpentin až do Janova. Šipky mne vedou přes centrum a najednou je volba jen na dálnici. Ale ukazuje i na letiště, které je západně od Janova a na západ já potřebji, takže neváhám. Po zaplacení 0.3E sjíždím na okresku směr Savona. Během minutky jsem u moře. Zastavuji, jsu se nadechnout mořského vzduchu a udělat několik fotek. Provoz pomalu houstne a řízení je náročnější. Pruh široký 2,5m lemují po pravé straně „kolysti“, všude se motají motorkáři, auta v protisměru to samé. Mezi tím já s pětimetrovou Tagorou a šíří skoro dva metry . Ve větších městech blokují přístup k moři přístavy, menší jsou již plné aut, campery stojí u obou stranách a pláže už teď v 10h dopoledne hlava na hlavě. Za Savonou se objevují všude cedule „Stasta Chiusa“ – „Zákaz vjezdu“. No jo, jenže co já vím, která cesta je „Strada Alinza“. Když dojedu k menšímu městečku, tak už to vím, takže se obracím a jedu hledat objížďku. Vracím se do předchozí vesnice a odbočuji piniovým lesem prudce vzhůru do kopce plného serpentin se nějakým skůtristou na zadním nárazníku. Vnitrozemím směřuji dál na jihozápad a za chvilku se vracím k moři. Ale tyhle serpentiny jsou tak úzké, že s auty v protisměru se vyhýbáme pangejtama. Řidiči campem raději před zatáčkou troubí. Zastavuji na malé, ale krásné vyhlídce. Jednak chci udělat pár fotek a jednak čekám na něc většího, za co se raději zařadím. Projíždím asi padesát menších měst a vesnic, než najdu supermarket s parkovištěm, kde mohu doplnit zásoby. Následně se vracím na dálnici dotankovat, protože jsem již na půlce a bůh ví, jak to bude s tankováním v Monacu,kde mám v úmyslu se zdržet. Spotřeba povylezla na 8,8l, což je ale pořád výborné. Dálnici opouštím až ve Francii a hned sjíždím dopravního města – Mentonu. Při sjíždění serpentin zahlédnu v jedné ze zahra několik veteránů. Když odbočím až na místo, nacházím kromě jiného Simku Vedette Chambord. Poobědvám z vlastních zásob a pak pokračuji do Monaca. Tam chvilku hledám parking. Nakonec parkuji v Monte Carlu v podzemních garážích. Snažím se dostat k moři, ale je to jako když chodím po balkonech sem a tam. Až si všímám místních, jak jdou v plavkách k místu, kde jsem si myslel, že jsou toalety. Ale byl tam ukrytý výtah a když sjedeme dolů, přestoupíme do dalšího, až jsme na úrovni moře. Procházím Monte Carlo, prohlížím si domy, lodě i výkladní skříně prodejců aut (Lamborghini, Bentley apod.). Potkám několik Ferrari, Lamborghini, Bentley Azure apod. Zvlášť tunel, kudy jezdí vozy F1 při Grand Prix je úžasný. Zvlášť když projíždí třeba Ferrari Enzo. V druhé zátoce objevuji tribuny, které dělníci staví pro Grand Prix Monaco. Nacházím i startovní značky a startovní bránu. Stojí tam také nádherné Ferrari 360 Modena Spider F1. Vedle ní plakát s nabídkou. 45E spolujízda a za 80E Vás tu krásku nechají řídit. Sleduji crkot kolem vozu a akce. Ádná kauce, žádné smlouvy – nic. Ani řidičák nechtějí vidět. Láká mne to. Ale mám strach. Na nohou mám pantofle, je mi vedro – zkrátka vymýšlím tisíc důvodů, proč této nabídky nevyužít. Nakonec si asi po půl hodině říkám“ Radši litovat toho, co udělám, než toho, co neudělám“. Přihlašuji se. Za 60minut budu na řadě. Dost času to vydejchat, vrátit se pro Tagoru, přezout se. Pak už usedám za volant rudého Ferrari. Majitel mi vysvětluje obsluhu. Je to jednoduché, jediné, co mi trochu překvapuje, že mám na plynový i brdový pedál lapat pouze levou nohou. Jsem s automatu zvyklý brzdit levou, ale nehádám se s ním. Řadím pádlem pod volantem za jedna a vyrážím. Po městě je docela provoz, ale i tak si jízdu užívám. Projíždím kolem hotelů, casin, přes náměstí až ke kulaťáku před tunelem. Ve zpětném zrcátku vidím F355, které tu rovněž exhibuje celý den. Pouštím plyn, počkám až vůz zpomalí, projíždím volně kulaťáček. Před tunelem podřazuji o dva stupně za neuvěřitelně vzrušujícího zvuku motoru a sešlapuju plynový pedál. Auto vystřelí vpřed, při asi tak 3000ot/min (nevím, nedívám se) má auto tak nádherný zvuk, že několik turistů zběsile mačká spoušť. Po momentu překvapení totiž přidává i Ferrari za mnou a my projíždíme za zvuku dvou motorů tunelem, volnější silnicí až k šikaně před cílovou rovinkou. Šikanou projíždím s podřazením a troškou plynu a do cílové rovinky přidávám. A konec. Nádhera – tohle auto chci! Přišlo mi to celé strašně krátké, kratší, než čekání, až na mne přijde řada. Opouštím Monaco v koloně vozů a až do Nantes se to nelepší. Holt je pracovní den. Ach jo. Blíží se podvečer a tady to na nocleh nevypadá. Dálnice alespoň někam vedou. Projíždím i kolem jakéhosi auto muzea, ale mají jen do 18h. Je 19.30, tak snad jindy. Z dálnice sjíždím až ve Fréjus a mířím po delší okresce do St. Maxime. Nakonec nacházím malou cestičku, která vede, no, ani nevím ani kam. Je ale sjízdná, tak po ní odbočuji a jedu po vrstevnici mezi stromy. Tam zastavuji, dělám si čaj a večeři a chystám spaní.
Noc opět nic moc, spát v Tagoře….. . Byl jsem vzhůru snad každých pět minut. Příště jdu fakt pod širák. Po snídani vyrážím do nedalekého St. Tropéz. Projíždím městečko, dokud nenarazím na obě četnické stanice, známé z filmů o četníkovi. Chci se po dvou dnech a dvou nocích osvěžit, tak vyrážím k pláži. Přijíždím k Niky Beach. Parkoviště je prázdné, taxa 3.7E, závora zavřená. Nechávám Tagoru před parkovištěm. Moře je teď, v 8h ráno ledové a ani sluníčko ještě pořádně něhřeje. No, ponechám koupání na později. Když závoru objíždí asi šesté auto a projíždí zákazem vjezdu, dělám totéž. Chci udělat fotku Tagory na pláži u moře. Vyhýbám se hlubokému písku a hledám si místečko. Pak již nic nebrání další cestě, která vede po krásné silnici, krásnou krajinou dio Hyéres. Tam se zastavuji pro čerstvou fr. Bagetu a vynikající sýr. Zároveň nakukuji do trafiky a kupuji Automobilii se šedivou Tagorou na titulní straně. Na Toulon vede pouze dálnice. V Toulonu ale před mýtnicí odbočuji na horskou silnici do Aubagne, která vede příjemnou přírodou, okolo zábavního parku, který ještě zeje prázdnotou. Další část cesty lemuje obrovská chatová kolonie složená ze samých „Mobilheimů“Z Aubagne je to do Marseille kousíček a po neplacené dálnici minutka. Marseille je obrovský přístav, kterým přejíždím přes dlouhé mosty a tunely, nakonec míjím i velký yach club, kde jsou naskládané yachty v několika patrech. Zkušeně odbočuji na L´estagne. Chci najít místo, kde se v klidu vykoupu. Značení v Marseille bylo opravdu ukázkové a zabloudit se tam snad ani nedá. Hned za Marseiile nacházím konečně menší pláž. Zdržím se asi půl hodinky, neboť polední žhavé slunce by mi z Tagory udělalo škvarek. Nabírám směr Arles. Slunce pálí, že si v Lidlu musím koupit opalovací krém. Přijíždím po silnici 568 do Martigues. Tam však silnice není. Alespoň ne pod tímto číslem. Projíždím město a nic. Vidím sice velký most a dle mapy je mi jasné, že se na něj musím dostat. Jenže jak. Kromě dálnice je tu ještě silnice na Marseille. Dávám se po ní do La Méde a tam se otáčím na správný nájezd. A je to. Z mostu vidím i nějaké vrakoviště. Jenže jak se tam dostat. No nic, jindy. Za mostem zajíždím na benzínku. Policajti za mnou. Aha, jenže já stojím ve frontě na špatnej stojan. Ukazuju policajtům couvací světla a oni mne pouští ke správnému stojanu. Po dotankování měřím spotřebu a jsem na běžných 10,5l. Popojíždění v kolonách u Monaca a horské pasáže zvedli spotřebu. Dálnice je neplacená, tak pokračuji na Arles, kde po přejetí řeky Rhone odbočuji na kratší okresku. U St.Giles, když mi šipka ukazuje na křižovatce směr, odbočuji vlevo. Hned první dům má na zdi ještě patrný nápis „TALBOT“. Samozřejmě zastavuji a dělám fotečku. V půl čtvrté konečně nacházím klidné místo a hlavně ve stínu, kde si mohu připravit něco k jídlu. Příjemnou cestou se dostávám k Montpellier. Ještě před ním vidím u silnice v malém autoservisu za plotem Simku 1000. Bohužel zavřeno. A to je pondělí. Ze Séte do Agde vede dlouhá cesta podél pobřeží, kde je asi 19km dlouhá pláž. Využívám toho k osvěžení v tomto horkém počasí. Na večer se domlouvám telefonicky s ostatními (Čenda, Burák, Laďa) a najíždím u Béziers na dálnici. Čekají v Perpignanu v hotelu. Ten chvilku hledám, projíždím celé město a po chvilce jsem opět na dálnici směr Španělsko. První sjezd vede k nějakému hotelu. Odtamtud se dá dostat opět jen na dálnici do Španělska. Přejíždím po mostě k hotelu a vidím sjezd zpět na dálnici na Perpignan. Jenomže za závorou. U závory je telefon na recepci, tak zkouším štěstí. Bohužel není možné projet, dovídám se. Ale naštěstí v tuto chvíli přijíždí z druhé strany závory nějaký vůz a otvírá si závoru kartou. Využívám toho, podjíždím závoru a sešlápnu plynový pedál a vracím se na dálnici ve směru, který potřebuji. Na mýtnici na ne obsluha trochu nechápavě kouká, když kouká na výsledek z mé kartičky na monitoru svého počítače, ale nakonec se domlouváme, dávám jí požadovaných 1.2E a pouští mne. Hotel již nacházím rychle a po posezení s ostatními a sdělení největších zážitků unaven usínám. Úterní ráno je chladné. Vyrážím přes hory. V hraničním městečku zastavuji, ale mají tu jen samé suvenýry. S velkým štěstím jsem sehnal MPZ do sbírky. Kluky, kteří mne míjeli při courání městečkem, potkávám na pátém kilometru španělských silnic. Vše je v pohodě, jen je zdržela zamotaná kazeta v Čendově přehrávači. Po okresce přejíždím kolem Girony a odbočuji na malou silničku k Lloret de Mar. Byl jsem tu před deseti lety na dovolené, tak vím o malé schované pláži mezi skalami. Už je ale obsazená mládeží, tak pokračuji po skalách dál a nacházím jiné, klidné místo k polednímu osvěžení. Asi po hodině vyrážím po pobřeží dál. Když visím na mapě tu změt, na sebe navazujících, silnic v Barceloně, raději volím dálnici. Přes asi osmdesát nájezdů a sjezd se dostávám na menší silnici k Tarragoně. Ukrajuji poslední desítky kilometrů. Silnici lemují šlapky, jedna strašnější než druhá. Ještě na jedné benzínce důkladně meju auto a už mne vítá camp Las Palmeras
Cestopisy
Moderátor: Burák
-
Michal
Re: 4 Tagora sor sale (1 GL / 2 GLS / 1DT)
2.30!!! „Doprdele, to je nelidský“ nadávám a pokouším se otevřít alespoň jedno oko. Nevím jak se mi to povedlo, ale po chvilce sedím v autě a opravdu pět minut před třetí ráno zastavuju u Michala před domem, kde už čeká i Pája. V 18h máme dohodnutou prohlídku Rancha, které chce Pája koupit i Lyonu.jo, dnes. To je nějakých 1300km. Vyrážíme. Po Čechách i s přepravníkem to utíká rychle, byť je na něm max. povolená 80km/h rychlost . Ale přepravník je kvalitní, je bezvětří, žádný provoz, tak upalujeme stodvacet. S obvyklým dotankováním přejíždíme bývalou hranici v Rozvadově. Již známá cesta Norimberk – Sinsheim – Karlsruhe – Mylhůzy utíká vcelku rychle a my si na čáře svorně říkáme „Vivat la France“. Samozřejmě nakupujeme nějaké potraviny, které jsou brzo cítit po celém prostoru našeho kombíku. Ano, smradlavý sejry. Jen Michal jimi jako čerstvý ženáč pohrdá a cpe se řízky od manželky . Cesta pokračuje v poklidu přes Belfort, Besancon až k Lyonu. Střídáme dálnice i okresky. Naštěstí mýtné je pro osobní vozy dělené výškově, takže náš přepravník brána nevidí a my platíme jako za osobní vůz, oproti prognózám z ÚAMK, předpovídající trojnásobné sazby. V 17 h nás navigace navádí k zastrčenému rodinnému domku ve slepé ulici, kde čeká Rancho. Pouštíme se do obhlídky vozu, vysvětlujeme Pájovi stav, chyby, odlišnosti od originálu. Nejvíce nás ale zaujal přívěs z půlky dalšího Rancha a ještě menší Rancho uvnitř. Jak ruské matrjošky. Pája se nemůže rozhodnout, ani manželka na telefonu záhadu „vzít či nevzít“ nerozlouskne, takže se po hodině a půl s poděkováním loučíme a předáváme alespoň drobný dárek od klubu v podobě ročenky z Chrustenic a klubového časopisu. Michal má již připravenou v navigaci adresu druhého Rancha, které bleskově dojednal a za patnáct minut stavíme ve vedlejší vesnici u překvapeného Francouze. „Bereme“ je nám všem jasné ihned, co se k Ranchu přiblížíme na metr. Je sice zašlé, na neorigo kolech, ale naprosto bez koroze, nepoškozené, prostě ideální pro renovaci. Takhle zdravé Rancho jsem neviděl. Krátká zkušební jízda Páji nás informuje o strašném zvuku motoru a co je horší, o nečinosti dobíjení. Francouze překvapujeme podruhé, když vůz chceme odvézt. Michal vyměňuje kola za původní a já koukám na dobíjecí relé. Majitel zatím vykládá bordel z kufru a prkennou „přepážku pro odpočet DPH“. Škoda, že jsme to nestihni vyfotit. Doma za pomoci Michalovi francoužšiny Pája vůz kupuje a následně ho nakládáme na moje plato. Vyrážíme hledat hotel, neboť jsme již všichni dost unaveni. Navigace nás sice nejdřív protáhla hnusnou čtvrtí Lyonu, kde jsme si připadali jak na sídlišti Chánov, ale nakonec jsme našli i hotel s parkingem a šli spát. Ráno jsme si přispali do devíti, ale stejně je to málo. Nasedáme a pokračujeme směr Marseille. Cestou zastavujeme na odpočívadle a rozhodujeme se, seřídit netily na Ranchu a podívat se na dobíjení, které stále vzdoruje. Seřizuji ventily na správné vůle a motor nevěřícně utichá. Motor se asi diví víc než my, neboť ho evidentně nikdo nikdy neseřizoval. Půl centimetru vůle, to jsem neviděl. Dobíjení se ale opravit nedaří. Před Marseille se stáčíme na severovýchod a směřujeme ke Cannes. Jakmile spatříme moře, na nic, jako správné suchozemské krysy nečekáme a hurá do vln. Pája byl v minulém životě asi námořník, protože mořem opovrhuje a čeká na břehu. Po bleskové koupeli pokračujeme. Chceme najít supermarket nebo nějaký obchod, kde Páju necháme i Ranchem a pojedeme pro Messagere. Nějakej obchod nacházíme, když jsme k němu museli několika prudkými klesáními. „Nalešti si to, vyměň prázdné kolo a čekej“ instruujeme Páju a vyrážíme do hor. Čeká nás stoupání do nadmořské výšky 1660km. Ale nikdo nám neřekl, že musíme překonat nějaký ten horský hřeben, než se potkáme s majitelem Messagere, který čeká v Simce 1301 s označením Taxi. Za ním pokračujeme již jen prý 10km prudce dolů. Jenže jakých 10km! Silnička tak na šířy osobáku a my za sebou ještě plato! Serpentin nespočítaně a já si říkám v duchu, jak naložení pojedeme zpět. Je to jako bychom sestupovali do nitra hory, do pekel. No, vždyť kam jinam s námi, když Burákova sanitka je daleko. Za chvíli jsme tam. Ne v pekle, ale na místě, kde na louce stojí cíl naší cesty. Stav odpovídá popisu, začíná se rychle stmívat, takže rychle na plato. Tak rychle to nejde. Déle odstavená Aronde, běžící na tři válce po rozmoklé louce jet nechce, ale přemlouváme ji a po menších potížích s úzkým rozchodem kol ji dostáváme nahoru a pevně kurtujeme. Majitel mne podává smlouvu, já jemu peníze a je hotovo. Tohle opravdu není obchod mezi druhou a třetí sklenkou whiskey v golfovém klubu. „Klíče“ obracím se na prodávajícího. „To nikdy nemělo“ odvětí. Vyndavám z kapsy svůj svazek klíčů, na kterém mám i jeden „simčí“ klíč a vůz zamykám. Vyrážíme již za tmy. Před každou serpentinou zastavuji, řadím za jedna a s nejvyšší opatrností soupravu protahuji vzhůru do kopců. Může být po desáté, když voláme Páju ať vyjede směrem k hlavní silnici, kde se potkáváme. Hotel, je již jediné, co nás zajímá. Ani cenovka 100E za noc nás už nedostane zpět na cestu a ubytováváme se na okraji Cannes?. Hotelový bazén nás velmi láká, tak potichu míjíme ve 23h ceduli „otevřeno do 22h“ a již plaveme. Chceme již vylézt, když se objevuje recepční a slušně nás upozorňuje, že to ne. Nevadí, již jsme vykoupaní . Jdeme spát. Je neděle k půlnoci a Michal musí být v úterý v práci. A to je 1200km daleko. Moc tomu nevěřím, když ráno sedáme do aut. Já svému MB věřím, ale Pája stále nedobíjí, Rancho za posledních 8 let nejelo dál než na druhý konec vesnice, pneumatiky jsou zteřelé, rezerva prázdná, technická propadlá, pojistka rovněž. Vyrážíme směr nejbližší benzínka. Čekáme a čekáme a Pája nikde. Když se přiblížíme s Michalem ke stojanu, u kterého Rancho stojí, blíží se k němu i černoška s kýblem a dává ho pod tekoucí nádrž. Zjišťujeme, že někde v horní polovině, kam není vidět nádrž teče. Stojan nám říká, že je protočeno již víc benzínu, než je obsah nádrže. Ale možností moc není. Vzdát to a zavolat odtah, nebo jet dál. Po chvíli se rozhodujem, že bude lepší jet dál. Něco se spálí, něco odpaří, něco vyšplouchá. Pája si tím moc jist není, ale nic jiného v tu chvíli nezbývá, takže ho přesvědčujeme, aby nastartoval za benzínkou a vyrazil. Něco sice šplouchá, ale s postupujími kilometry se to lepší, když průběžně blikající auta na Páju svědčí o něčem jiném. Domlouváme se, že Pája pojede po dálnici a my se podíváme podél moře městem, koupíme Pájovi náhradní aku a nějaké sýry domů. Za chvíli Pája volá, že zůstal stát na mýtnici, kde se mu vhození peněz neotevřela brána, auto mu chcíplo a nestartuje, moji baterku z Aronde vyzkratoval a že má nervy nadranc. Dáváme několik přátelských rad a pokračujeme v původním plánu. Nakonec se brána otevřela a Pája čeká u další mýtnice. Když k němu dojedeme, Rancho nechce startovat ani na novou baterku. Aby prodávali nenabitou, je blbost. Zvlášť, když naftový Mercedes na ni chytá ihned. Vracíme údajně vybitou baterku zpět do Rancha. „Klepni do spínače startéru“ radím Michalovi a vůz ihned chytá. Rovněž „vyzkratovaná“ baterka funguje, takže žádná závada se nekoná. Posvačíme, nasedáme a pokračujeme. Když máme moře pár metrů od dálnice, neodoláme a znovu se rychle koupeme. U jedné z benzínek se Pája s Michalem ptají po pneumatikách, ale nejsou skladem, přivézt jsou schopni pouze dvě a v jiném rozměru a i s ohledem na čas se Pája rozhoduje, vzít pouze jednu obutou rezervu z vozu, která má stejnou rozteč šroubů.Pak již nás čeká Itálie. Silnice se postupně rovná, tak uháníme dál a u odboček vždy čekáme na Páju. Ale ten nám v půlce Itálie volá, že mu bouchlo kolo, a že na rezervu dolej jen pár kilometrů. Sdělujeme mu svoji pozici a on nám své rozhodnutí, odsekat zbytek pneu a dojet těch pár kilometrů holt po disku. Po dvou hodinách čekání na pumpě Pája přikodrcá a celý zničen usedá na zadní sedačku Mercedesa k nám a ihned začíná organizovat dovoz do Čech. Brenerský průsmyk projíždíme již za tmy. Mnichov, Norimber, Plzeň. Několikrát se střídáme za volantem s Michalem a ráno zastavujeme u Michala, kde s Pájou vysedají. „Ahoj“ zdravíme se krátce a já pokračuji domů. V půl osmé ráno parkuji naložený vůz před domem a s posledních sil ho zamykám. Za tři minuty již spím.
PS. Vše zapomenuto, po třech týdnech, když píši tento článek a Rancho je již u Páji, máme již zamluvenou ve Francii další Simku a čas odjezdu se blíží
PS. Vše zapomenuto, po třech týdnech, když píši tento článek a Rancho je již u Páji, máme již zamluvenou ve Francii další Simku a čas odjezdu se blíží
-
Michal
Re: Další Simca akce
Tak tu máme další cestopis
Reportáž z cesty do Francie na 12. národní sraz Francouzského klubu Simca.
Rád bych zde předeslal, že národní sraz se koná vždy ve Francii každý lichý rok. Sudé roky jsou pak vyhrazeny pro srazy mezinárodní, ty se ovšem konají vždy v jiné zemi Evropy. Tak tomu bylo i v roce 2006, kdy se 8. mezinárodní sraz Simca konal v Chrustenicích nedaleko Prahy. Měl velký úspěch a získal nám v řadách francouzských simkařů řadu přátel. A to jak
našemu Simca klubu, jednotlivým členům, ale České Republice obecně!
Automobily značky Simca byly do bývalého Československa dováženy od roku 1957 až do 80. let minulého století. Značka zanikla po zakoupení koncernem PSA, neboli Peugeot Citroen.
Přípravy na tuto cestu, která neměla být tak dlouhá, jako naše loňská cesta do Španělska, začaly tak jako obvykle již dlouho před odjezdem. Automobil Simca 1501 GL, rok výroby 1967 je po výměně celého brzdového systému ve velmi dobrém technickém stavu. Motor má najeto po celkové opravě asi 20 000km.
Gertruda, jak se Simca jmenuje, stála několik dnů před odjezdem v garáži naložena vším potřebným, i nepotřebným, co je pro dva lidi na dvoutýdenní cestu potřeba. Nové pružiny pérování byly stlačeny téměř nadoraz, ale to ji neodrazuje od chuti vyrazit opět do světa, do země, z níž pochází!
Přípravy vrcholí ve čtvrtek 14.května 2009 v půl osmé večer naším odjezdem z domova. S prvním otočením kol a naším přáním, abychom se i z této cesty ve zdraví vrátili, začíná opět dlouhá cesta se Simkou! Otáčíme příď naší Gertrudy k západní hranici a pouť začíná!
Průjezd Prahou a cesta k Rozvadovu ubíhá v pohodě. U poslední pumpy na našem území tankujeme a po tradiční kávě pokračujeme do Německa. Opět se opakuje děj, který vždy líčím přátelům s jistou pýchou. Je to tak, jako vždy- večer vyjedeme z Kutné Hory a ráno jsme ve Francii! Ještě v Německu, nedaleko hranice snídáme, na pumpě je možno se umýt a osvěžit, což mne motivuje k tomu abych pokračoval dále.
Při průjezdu městem Mulhouse, kde obvykle odpočíváme, se rozhoduji k další cestě. Jsem v dobré kondici a tak to zkusíme dojet co nejblíže k městu Le Mans. Tam chci navštívit přítele z Fr. Simca Clubu, Oliviera a jeho ženu. Jedeme Francií, občas mne přepadá únava, stavíme častěji na odpočinek. Naši cestu provázejí prudké deště a silný vítr. Na chvilku si musíme i zdřímnout a poté pokračujeme v cestě. Pod Paříží opouštíme dálnici, navigace nás vede do města Orléans, kde nacházíme hotel Premiere Classe, naší oblíbené značky. Volám Olivierovi, domlouváme zítřejší setkání u něho doma. V Le Mans se v neděli jede GP motorek, což představuje velký nával lidí, asi bychom nenašli volný pokoj v hotelu. Dobře, že jsme unaveni zůstali v Orléans! Po večeři a troše piva jdeme spát. Zřejmě jsem překonal nějaký svůj rekord ve výdrži, i když se radši o nějaké rekordy moc nesnažím. Od včerejšího večera jsem urazil se Simkou 1380km, časté přestávky a odpočinek však byly nezbytné! Těšíme se na zítra!
V sobotu 16.5. vyrážíme směrem na Le Mans. Chvilku bloudíme, neb GPS nás tlačí na dálnici a my radši jedeme po silnici N, což značí „národní“. Kvalitou si ovšem nezadá s dálnicí a je to mnohem kratší. 130km urazíme v pohodě a v poledne jsme v Rue Raspail v Le Mans! Olivier nás vítá i s rodinou. Ráno začal motor škubat v nízkých otáčkách a při rozjezdu. „Něco tomu je“, myslím, že volnoběh, ale nesahám do toho. Před odjezdem od Oliviera po obědě se musím podívat pod kapotu. Nejde vytáhnout sytič a to už přesně vím, kde je chyba. Přehozená páčka sytiče! Sundám vzduchový filtr, uvedu táhla do stavu, jak mají být a je po problému. Motor šlape jako hodinky!
Ve městě Le Mans jsou motorkáři všude. Motory z tréninků burácí vzduchem, hrozná vřava, centrum je přeplněno lidmi, auty a motorkáři jsou úplně všude. Je to asi jako když se jede v Brně Velká cena ČR motocyklů. Ale asi tak stokrát více všeho, aut, lidí, motorek, prostě maglajz jako hrom! Nejedeme ani do muzea ani na památky, Olivier nás vyvádí z města svojí krásnou Simkou 1500 GLS. Za městem se loučíme, na sraz nejede, je to pro něj daleko!?!
Jsme rádi, že dosáhneme města Saumur, nalezneme hotel Premiere Classe, a jdeme spát.
Pár poznámek z Francouzských silnic si nemohu odpustit! Jedna z mnoha věcí, které se mi líbí zde, ale koneckonců i v Německu je, že se pohybujeme v zemi, kde se večer rozsvěcí a ráno zhasíná! Ne jako v našem Kocourkově, kde se svítí stále ( proč??) a polovina aut je na jedno světlo slepá, protože to žárovky nevydrží, neb na to nejsou stavěné!
Další věc, kterou nelze přehlédnout je čistota všude a okolo silnic i dálnic obzvláště! Kelímek, plastovou láhev nespatříte a cokoli jiného, co do okolí silnice nepatří, musí Vaše oči dlouho hledat, než si třeba nepatrného odpadku všimnete! Neuvěřitelné!!!
Další věc je okolí silnic třídy „N“ nebo „D“, což je něco, jako naše okreska. Okolo silnice nejsou hluboké příkopy, ale asi 4 až 5 metrů posekané trávy, únikový prostor asi. Dále je les, ale sesekán tak, že vše, keře i menší stromoví je ofrézováno do výše asi 5ti metrů, aby nic nezasahovalo do prostoru silnice! Žádné větve ani stromy provoz neohrožují a velmi pěkně to vypadá!
Dalším úžasným faktem je, že ve Francii žádný řidič nikdy nepřejede souvislou čáru, a to ani motorkář! Neuvěřitelné, že Češi!! Plná čára je i v místech, kde je mírná pahorkatina, ale silnice je rovná třeba několik kilometrů. Jedou za mnou třeba 3 auta mojí rychlostí. Ta je obvykle asi 80 až 90 km/hod. Jedou za mnou, dokud není čára přerušovaná, potom mne předjedou v klidu! Nikdo netroubí, všichni se chovají jako normální lidé a ne jako magoři, kteří přejíždějí plnou čáru i v zatáčce, jako u nás, že!? Zamyšlení na toto téma asi vložím i později.
Teď ale zpět do našeho hotelu ve městě Saumur! Dáme si kávu a já trochu piva. Posléze jdeme unaveni spát. Jsem unaven asi mnohem více, než po běžné jízdě. Zřejmě doznívá únava z první etapy, kdy jsem se asi trochu přetáhl a tělo mi to dává znát! Ráno nás čeká přístav La Rochelle a první pohled na Atlantský Oceán!
*Odstavec pouze pro časopis Simca klub ČR
Cestou do Le Mans zjišťujeme, že náš milý kamarád Burák, někdy zkráceně zvaný Bu, má ve Francii sloup! Přátelé ano, skutečně SLOUP ! A že nám to zatajil! Musíme to zde na něho prozradit.
Tak Buráku a je to venku! Jsem zvědav, jak to vysvětlíš chudším simkařům, co?
Projíždíme totiž malou vesnicí, která nese naprosto nefrancouzský, ale typicky český název
BUSLOUP ! Také je nám záhadou, nač ten sloup ve Francii máš! Že by ses na něm chtěl oběsit, tomu nevěříme, tak to na sebe budeš muset prásknout!
*
Další moje poznámka se týká toho, jak běžní Francouzi reagují na naši Gertrudu, když ji spatří u benzínové pumpy, na parkovišti, nebo u hotelu.
Automobil budí pozornost Francouzů na mnoha místech proto, že je výjimečný z mnoha důvodů! Je starý, vyroben v roce 1967, je to Simca, má chromované lišty a nárazníky, je placatý a odlišuje se od tisíců dnešních aut úplně vším, mimo toho, že má motor! Někteří Francouzi jsou zmateni a na rozdíl od těch, kteří Simku pamatují, ani nevědí, že se jedná o francouzské auto! Smějí se a zvedají palec a dávají nám najevo své sympatie vlastně všichni!
Máme z toho velkou radost a moje žena obzvlášť! Kdybych jí to vyprávěl, nevěřila by, ale takhle to vidí na vlastní oči a to je dobré pro mne i pro Gertrudu, že! Ta šlape jako hodinky a tak argumenty pro další cestu se generují samy.
Neděle 17.května začíná naším odjezdem z hotelu okolo deváté, jako obvykle. V noci pršelo, jak to zde bývá často, prostě oceán o sobě nechává vědět! Míříme k jihu, do přístavního města La Rochelle. Jedeme krásnou krajinou, občas sprchne a stále vane velmi silný vítr. Oceán je blízko a bezvětří je zde asi pojem neznámý! Opět volíme jízdu po silnici „N“, tedy národní.
Směle by se mohla měřit s naší dálnicí, co do kvality povrchu a určitě by zvítězila! Je to silnice s limitem 90km/hod. Na delších úsecích se mění na 2x2 jízdní pruhy, asi něco, jako naše rychlostní silnice. Ovšem s velkým rozdílem - je zde povolena rychlost 110km/hod. To jízdu velmi zrychlí, my jedeme tak jako na dálnici, okolo 105ti až 110ti km/hod. Toto tempo mi vyhovuje a ani motor není příliš namáhán a běží tiše a ochotně!
Když se přiblížíme k La Rochelle, máme na vybranou. Vlevo do centra, nebo rovně na most přes moře na ostrov Ile de Ré. Volíme cestu na most a je to opět zážitek. Most je dlouhý 3km a za jeho použití se platí. Na pěkném parkovišti na ostrově zastavujeme. Nedaleko stojí černý Peugeot, fotím Gertrudu v jeho společnosti. Odhaduji jej na poválečný model, asi mezi Simkou 6 a 8.. Jdeme k vodě a nabíráme do dlaní vodu Atlantiku. Je to pro nás docela neobvyklý zážitek. Jedeme dále ostrovem až na konec. Všímáme si, že je zde věznice a na konci ostrova další. Za historickými hradbami jsou vidět nové budovy a za bránu už se nesmí. Procházíme se po hradbách, tvořících opevnění proti útoku z moře. Na kamenech opevnění jsou vyryty vzkazy od vojáků, kteří zde sloužili své vlasti. Data z 18. a 19. století se mísí se vzkazy , které jsou datovány lety 2.světové války! Pro mne, ročník 1945 je to velmi emotivní zážitek. Chvíli se procházíme po hradbách a po občerstvení odjíždíme zpět na pevninu. Nakoupili jsme také pohledy a pošt. známky a pošleme pozdravy přátelům.
Jedeme opět mimo dálnici, v dálce je oceán, od něhož se vzdalujeme. Obloha se projasňuje,po dešti ani památky. Otepluje se a obloha je modrá, to nás velmi těší!
Tankuji benzin v Relais de Saint Denis, asi 100km před Bordeaux. Tachometr ukazuje právě
2000km ujetých z naší milé Kutné Hory!
Pokračujeme směrem na Bordeaux, ale městu se vyhýbáme. Jedeme přes obrovský lanový most, který vypadá, jako v Americe! Přejíždíme řeku Gironde, která se zde vlévá do Atlantiku. Na předměstí nalézáme hotel naší značky a dnešní etapa končí v pohodě.
Stále se mi nedaří připojit se k internetu, ačkoli v každém hotelu je bezplatná služba Wi-Fi.
Můj notebook asi nemá instalováno to, co to spojení umožňuje, ach jo! Ale na stahování foto každý den je dobrý, alespoň něco, že?
Ráno prší a my opouštíme hotel okolo 10.hodiny. Jedeme směrem na jih, k městu Arcachon na pobřeží Atlantiku. Jedeme na místo, kde je nejvyšší duna písku v Evropě. Je 117m vysoká a my jsme na tento přírodní útvar opravdu zvědavi! Projíždíme borovými lesy, v turistickém středisku parkujeme mezi desítkami dalších aut a pokračujeme pěšky stále do kopce. Když přijdeme pod dunu, hledíme na to docela šokováni. Je opravdu vysoká! Zaplatíme vstupné a začínáme stoupat po plastových schodech vzhůru. Vlastně šplháme rukama po lanech tak jako ostatní, až jsme docela nahoře! Úžasný pohled na oceán z jedné strany a borové lesy ze strany druhé, to je velmi pěkné. Fotíme vše i stánky se suvenýry a ty vypadají z té výšky jako dětské hračky! Po sestupu dolů a kávě u stánku jedeme do města Arcachon. V centru města stojí krásný gotický kostel, který se rozhodneme navštívit. Moderní skleněné dveře se před námi samy otevírají a my vstupujeme do stánku Božího. Hraje reprodukovaná chrámová hudba. Je to velmi pěkné, jsme zde úplně sami, chvilka rozjímání zklidní naše duše, procházíme celý kostel a prohlížíme si vitráže, obrazy světců, nakonec přispíváme drobný obnos do kasičky a zapalujeme svíce pro přání štěstí naší dlouhé cestě! Dále jedeme městem až do přístavu, kde kotví velké množství jachet i menších lodí všeho druhu. Vyfotografujeme se a poté pokračujeme v cestě na jih!
Volíme cestu menšími městy a vesnicemi podél pobřeží, abychom se vyhnuli placené dálnici a měli více z krajiny podél Atlantiku. Jsme šokováni, když vidíme po obou stranách silnic stovky kilometrů čtverečních zdevastovaných lesů! Pozůstatky po obrovské vichřici, která se jižní Francií přehnala někdy v zimě, jsou nepředstavitelné! Borovice, spletené do chomáčů, jako tráva, nekonečné hromady pořezaného dříví ale další masa dřeva, na které se ještě nedostalo. To je obraz zkázy, který lemuje naši cestu k jihu v délce asi 250km. To, co zbylo v okolí Zruče n/S. po loňské červnové vichřici, je asi tak milióntina toho, co lze spatři zde!
A to jsme ovšem neviděli všechno, což ani nelze!
Projíždíme takové množství kruhových objezdů, že si myslím, že se mi o tom bude v noci zdát! Vypadá to, že hustota je tady asi 50 kruhových objezdů na 1km silnice. Městečka jsou velmi upravená, malebná a všude se jede rychlostí 50km/hod. Všichni to dodržují, až na výjimky, zvykám si také. Přejíždíme na dálnici, a míříme do města Bayonne, které je naším dnešním cílem. Hotel leží v blízkosti dálnice, nalézáme jej snadno. Ubytujeme se, trocha jídla a mírně piva zakončuje dnešní den.
Musím přiznat, že dnes to jeden řidič nevydržel a předjel nás na plné čáře! Neuvěřitelné! Chtěl jsem volat pana Sarkozyho ale nemám jeho číslo, tak jsem to neudělal!
Je naprosto evidentní, že francouzským řidičům nedělá žádnou potíž jet třeba 5 nebo 10km rychlostí 50km za hodinu městečkem a nemají z toho ani pupínky!! V Čechách ovšem po 200metrech padesátkou jsou všichni osypaní anebo jedou 70 a hotovo! Sankce žádná, tak co, že?
Měření rychlosti automaticky z bedny s kamerou u silnice udržuje v řidičích respekt k zákonu, ať se jim to líbí, nebo ne! Toto měření je ve Francii velmi časté a trest zřejmě přichází rychle a je tvrdý! Klid v provozu je ale evidentní!
Ráno nás čeká nejkratší etapa a bude končit na místě srazu, v Saint Jean Le Vieux! Místo leží
asi 50km od pobřeží, je to už začátek Pyrenejí. Asi 100km dále leží město Lourdes (Lurdy), známé poutní místo, kam se chceme také podívat. Tak uvidíme, jak se nám to podaří!
Dnes jsme ujeli pouze 280km. Z domova máme ujeto něco okolo 2350km, moc pěkné, že?
Někteří Francouzi nás zdraví, jen tak pokynutím ruky, usmívají se, ukazujíce na naše auto!
Ranní zprávy ve Francouzské TV nedávají moc optimismu. Až do neděle je předpověď pro náš region střídavě oblačno a bouřky, teploty ale až 24 stupňů. Vyrážíme jako obvykle, cíl naší cesty je velmi blízko. Proto se jedeme podívat do letoviska Biarritz. Kousek cesty jedeme po dálnici, která vede do San Sebastianu ve Španělsku. Sjedeme z dálnice a kupujeme si u cesty nádherné třešně a v Biarritz sjíždíme až skoro k moři. Krásné parkoviště je skoro na pobřeží, jdeme dolů k Atlantiku, který je dosti rozbouřen. Pláž sousedí s množstvím skal a útesů, příbojové vlny se tříští o skaliska. Fotíme se na pozadí Atlantiku, který se dnes netváří příliš mile, ale to nám moc nevadí. Tato místa leží téměř v nejzazším koutě Biskajského zálivu.
Později jedeme kousek zpět po dálnici a otáčíme příď Simky směrem k horám na obzoru.
Krásné silnice nás vedou do cíle naší cesty. Po ujetí asi 60-ti km jsme v Europ´ Campingu.
Zde máme objednané ubytování bungalovu. Zdravím se s majitelem, Alain mluví anglicky, takže se snadno domluvíme! Doplácím celou cenu týdenního pobytu. Část ceny jsem poslal předem a spokojenost je na obou stranách. Máme pěkné místo na konci kempu s výhledem na okolní hory. Jejich úbočí jsou pokryta vinicemi, tak jako ostatně velká část francouzské krajiny s výjimkou měst a lesů.
Po obědě a krátkém odpočinku jedeme vyhledat místo srazu. Nalézáme přírodní kemp asi 5km od našeho dočasného domova. Na místě už je několik Simek, stanů a přívěsů, patřících asi členům místní organizace Club Simca France. Několik mužů staví stany a přístřešky pro potřeby srazu. Zdravím hlasitě celou skupinu. Jsme nadšeně přivítáni. Říkám, že český klub Simca zdraví Simca klub francouzský. Ohlas je přátelský. Jeden Francouz mluví anglicky, takže se snadno domlouváme. Opodál stojí nákladní automobil v maskovacích barvách. Je nám vysvětleno, že je to Simca, vyráběná pro potřebu francouzské armády a že má 8válcový motor Ford, kterým byly vybaveny Simky Vedette v padesátých letech. Modely Chambord, Versailles, Presidence byly opravdu impozantní auta amerického střihu, který v poválečné Evropě inspiroval mnohé designéry.
Fotografuji motor V8 i celé auto a jdeme si po svých, abychom nezdržovali od práce.
Bylo to velmi milé setkání a já jsem rád, že místní simkaři vědí, že na srazu budou i Simky z České Republiky.
Projíždíme ještě několik kilometrů malebnými městečky v okolí srazu a poté se vracíme do našeho dočasného domova. Po večeři jdu na trochu točeného piva do kempového baru a posléze jdeme unaveni spát. Do místa srazu jsme ujeli se všemi zajížďkami rovných 2400km.
Zítra máme v plánu návštěvu poutního místa jménem Lourdes, čili Lurdy. Těšíme se.
Ráno je obloha jako vymetená. Okolní kopce se vynořují z mlhy a začíná krásný den. Jak se později ukáže, jediný opravdu krásný den celé naší cesty, ale to ještě nevíme. Vyrážíme po snídani směrem do Pyrenejí. Otec majitele kempu říkal, že je to 110km, GPS říká 158 a má pravdu! Cesta krajem zalitým sluncem je opravdu nádherná. V dáli vidíme štíty hor s vrcholy pokrytými sněhem. Jak se blížíme k cíli, hory jsou blíže a jasnější.
Historie poutního místa Lurdy je v krátkosti tato: U pramene se ve skále pastýřce Bernadette ?
zjevila Panna Maria. Stalo se to v r. 1868. V loňském roce papež Benedikt 16. sloužil v Lurdech mši k 140. výročí zázraku. Barevné obrazy ze mše zdobí dnes ulice města. Na skále byl vystavěn nádherný chrám, který připomíná místo zázraku. Celý komplex okolo skály, ze které vytéká na mnoha místech zázračná voda, je nádherný. Stovky stánků i kamenných obchodů jsou přeplněny suvenýry jako soškami Panny Marie, různými ikonami a drobnými předměty, připomínajícími zázrak v Lurdech. Prodávají se zde i nádoby na Svatou vodu od drobných nádobek až po pěti litrové kanystry. I my kupujeme drobné nádobky a vodu si nabíráme. Ve frontě poutníků na setkání s místem, kde se to stalo si také nabíráme vodu a světíme své skráně vodou přímo stékající ze skály. Svíce, které jsme zakoupili, zřízenec postupně zapaluje ve velkém stojanu, zástup pokračuje až k místu zázraku a potom se poutníci rozcházejí. Je to velmi emotivní a celá atmosféra místa vás vtáhne do sebe, ať jste věřící, nebo ne. Odcházíme dojati a jdeme na návštěvu chrámu na skále. Poté Vlasta ještě pořizuje foto zlaté koruny, která zdobí střechu celého komplexu, a pak jdeme zpět k autu.
Při návratu k autu zjišťuji, že jsem zapomněl v držáku zapnutou navigaci! Jako zázrakem mi ji nikdo neukradl, ve městě Lourdes asi zloději neexistují. Maně si vzpomínám na naši dětskou říkanku, když jsme se o něco báli! Zněla : kdo to …. ukradne, tomu ruka upadne! Nepřipomíná vám to přátelé, něco?
Na zpáteční cestě odbočujeme do místa, kde jsou druhé největší a nejdelší jeskyně v Evropě. Jmenují se Grottes de Bétharram. Autokar nás veze ke vstupu do podzemního bludiště, ale průvodce se o nás stará a to ve třech jazycích. Procházíme desítky sálů, plných různých útvarů
krápníků atd, schody šlapeme nahoru i dolů a k tomu výklad ve Španělštině, Francouzštině a Angličtině. Po 1 a 1/2 hodině notně unaveni nasedáme do lodě, jež nás, asi 60 osob veze po podzemní řece. Plahočíme se dále jeskyněmi, až nás konečně vyveze z podzemí elektrický vláček.
Konečně venku, koupíme pohledy a hurá domů! Vracíme se do Saint Jean Le Vieux a stíhá nás silná bouřka. V kempu, kde bude sraz, se setkáváme s našimi „simkařskými dětmi“! To jsou kluci a děvčata z našeho českého Simca klubu, která jsem takto nazval již loni na srazu ve španělské Tarragoně. Srdečně se zdravíme a my poté pokračujeme do místa našeho ubytování, o 5km dál. Po večeři a sprše jdeme unaveni, ale plni dojmů spát. Zítra sraz začíná!
Ráno je pošmourné, jedu pro benzin a nakoupit. Lidl i Mušketýři mají zavřeno, později se dozvím, že je dnes ve Francii svátek. Jedu na místo srazu, platím účastnický poplatek, večeře a také foto v bráně srazu. Setkávám se s Čechy a jdeme okouknout stánky s náhradními díly.
Něco málo kupuji a po obědě se na sraz vracíme.Zdravím se se spoustou Francouzů. Počasí se lepší, k večeru už svítí slunce. Snad již nebude pršet! Některá místa v kempu jsou již rozježděna a tak je nutno jezdit pomalu, aby se kola nebořila do bláta. Kdyby ještě pršelo, změnil by se krásný travnatý kemp v bahniště! Zdravím pana Marca Danoye, presidenta Simca Clubu France, jehož jsem jako první Čech členem. Vítám se s Milanem Dobešem z českého klubu Chrysler Simca a s Timem Heenanem z Anglie. Tim je ale ospalý, neboť ještě v pondělí byl v Japonsku a tak má převrácený čas. Tim jde spát a my pohovoříme s našimi českými „dětmi“ a vracíme se do kempu v Saint Jean Pied de Port. Tam jsme ubytováni. Po večeři jdeme na skleničku do baru v kempu. Dali jsme si s Alainem po sklence a jdeme spát. Ačkoli je kemp plný, bar zeje prázdnotou. Asi Holanďané a Francouzi šetří.
V pátek ráno je Simca celá orosená, mělo by být hezky. Ale po rozplynutí ranní mlhy je pod mrakem. Jedu na nákup a na místo srazu. Fotografuji všechna přítomná auta, je jich jistě přes stovku! A další stále přijíždějí. Přijíždí Simca Vedette Presidence, jak jinak, než v černé barvě! V jiné se totiž, tato královna značky, nevyráběla! Spolu s ní přijela i Simca Coupe de Ville v bílé barvě. Oba vozy jsou velmi vzácné, v ČR se nevyskytují vůbec! Později přijíždí bílá Simca 1500 v excelentním stavu, dle mého soudu horký favorit na vítěze v soutěži elegance v kategorii Simca 1300/1500 a 1301/1501. Jak se později ukáže, vítězem bude úplně jiný vůz!
Po obědě jedeme do Saint Jean Pied De Port a jedeme nahoru nad městečko k citadele. Na parkovišti budíme opět zájem Francouzů, kteří již asi o srazu vědí a prohlížíme si vysoké valy a opevnění, které chrání pevnost před útokem. Po návštěvě srazu, kde kupuji štos starých čísel klubového časopisu Flash Info, jedeme do města na nákup a na procházku uličkami. Z kamenného mostu přes řeku Nive pozorujeme v řece pstruhy, kterých je v proudech hejno a mnozí mají jistě půl metru! Šel bych na ně hned, ale nejde to, bohužel!
Večer jedeme na společnou večeři s účastníky srazu. Já mám nealko pivo, abych mohl jet bez rizika zpět do kempu. Večeře je velmi dobrá, o třech chodech a kávě. Zdravíme se s mnoha přáteli a, ačkoli je ve stanu zábava s hudbou, jdeme navštívit naši mládež. Vyprávíme si navzájem zážitky. Mladí byli na raftu, kde svedli vodní bitvu s Francouzi, jakýsi „srandamač“, je o čem vyprávět! V půl jedenácté jedeme v klidu domů, ale ouha! Brána kempu je zamčena, ale podaří se mi zabouchat na okno kuchyně. Maminka majitele nás pouští dovnitř s tím, že v 10 večer se zamyká, což jsme nevěděli. Dám si trochu piva a jdeme spát.
V sobotu ráno mne budí bušení deště na střechu bungalovu. No to je v háji, říkám si. Ale v 8 hod. je venku modrá obloha a tak nás čeká krásný den.
Protože mám zaplaceno fotografování v bráně Simca, jedu na místo srazu, nezmeškat tento úkon. Brána Simca je asi 4metry vysoká kopie francouzského silničního patníku s otvorem, kterým projede auto. Vrchní část je červená, spodní pak bílá, tak jako jsou fr. patníky ještě dnes vyvedeny. Jsme, já a Gertruda, zvěčněni a foto nám prý pošlou poštou! Poté slídím opět ve stáncích prodejců a kupuji nějaké drobnosti včetně autíček. Nesklidil jsem ovšem za to žádné nadšení od manželky! Nemohu na to dbát, neboť se na tuto věc naše názory různí! Spor řeší dohoda a tak to má být, že?
Odpoledne se na sraz vracím, debatujeme s přáteli a obcházíme výstavní plochu a bodujeme auta v jednotlivých kategoriích. Po odevzdání hlasovacích lístků jede celá naše výprava s ostatními účastníky do městečka Saint Jean Le Vieux k radnici „na skleničku“ s panem starostou. Než tam dojedeme a zaparkujeme, strhne se prudká bouře a liják. O to je vše veselejší a pod deštníky popíjíme víno, nebo nealko v uličkách. Déšť přejde až večer, kdy se v kempu scházíme na slavnostní večeři do velkého hangáru. Celý kemp se změnil na jedno velké jezero bláta, ve kterém čvachtáme, promočeni, ale v dobré náladě! Po kulturním programu baskického folklóru spojeného s národními tanci, následuje bohatá večeře. Mezi chody zpívají Francouzi jejich národní písně, nálada je opravdu výborná. Po večeři následuje udílení cen za nejhezčí auta Simca v jednotlivých kategoriích. Naše Gertruda vychází naprázdno, protože v naší kategorii je několik krásných kousků, kterým se nemůže její drobnými vadami posetá karoserie rovnat. Soutěž vyhrává krásná Simca 1300GL ve stříbrné metalíze se stavem tachometru 26000 ujetých kilometrů! Je záhadou, kde těch 40let prospala?
V kategorii Talbot Tagora získává pohár náš prezident klubu M.Primák. Všichni vítězové jsou odměněni mohutným potleskem.
Za výpravu z největší dálky a nejpočetnější zahraniční výpravu získává pohár parta simkařů z České republiky! Nadšení Francouzi tleskají a radují se s námi, když se vyšplhá na pódium 9 Čechů včetně mne a Vlasty! A protože Kutná Hora leží od Pyrenejí dál, než Beroun, nebo Praha, rozhodnou ostatní, že pohár patří nám, mně a Vlastě! Mám z toho obrovskou radost.
Na podstavci poháru je nápis „Simca světoběžník“ Nakonec tedy Gertruda zabodovala, neb ujela z Kutné Hory až sem 2400km.
Do bungalovu dorážíme až po půlnoci, neboť děkování organizátorům, proslovy vedení fr. Simca klubu a další ovace chvilku trvají. Spát jdu okolo jedné po půlnoci.
Neděle 24.května začíná uplakaně. Celou noc lije jako z konve. Naše „děti“ na srazu to mají opravdu těžké! Déšť přestává v 7hodin. Raduji se předčasně, po chvilce opět prší! Tak to pokračuje celé dopoledne. Jedu na místo srazu, kde se vše topí v řídkém bahně. Raději tam ani nevjíždím. Obytné vozy nemohou vyjet, pomáhá jim tedy traktor. Loučím se s mnoha známými Francouzi, ale i s naší českou mládeží. Odjíždějí již dnes, chtějí být doma už v úterý. My pojedeme zítra, nebo v úterý, podle počasí.
Odpoledne se jedu ještě podívat na místo srazu. Většina účastníků je již pryč, včetně české výpravy. Odjíždějící auta se brodí hlubokým blátem, neb cesty mezi stromy jsou rozryté do velké hloubky. Pořadatelé rozebírají stany a další vybavení a tak 12. národní sraz Simca Club France je minulostí!
V pondělí 25.5. asi také zvedneme kotvy. V noci opět silně pršelo, ale ráno je již dobře. Balíme s tím, že v 10hod předáme bungalov a opustíme po téměř týdnu Europ´Camping. Vyrážíme načas, míříme k pobřeží a na sever. Jedeme po dálnici i po národních. Je pod mrakem. Míříme do města jménem Cognac, česky koňak, že? Chceme vidět muzeum výroby tohoto francouzského národního pokladu! Když jsme v cíli cesty, zjišťujeme, že všechny významné značky mají své muzeum výroby koňaku. Volíme Martell, neboť je při cestě, má parkoviště uvnitř továrny na výrobu tohoto skvostu a to pálenky z vína. Zaparkujeme a platíme vstupné a průvodkyni. Půvabná Francouzska mluví velmi dobře anglicky. Popisuje všechny fáze výroby, historii firmy atd. Vidíme krásné animace, skříně se stovkami vzorků všech ročníků, výrobu sudů, tanky plné koňaku atd. Po prohlídce jsme u vitrín s těmito skvosty a v butiku na ochutnávce. Nejdražší láhev stojí € 1100,-! Ale my si Cordon Bleu
nekoupíme, volíme levnější, též dobrou verzi. Koňak V.O. a VSOP jistě potěší naše chuťové pohárky! Snad se povedou i fotografie pořízené v muzeu! Odjíždíme ve velkém dešti do města Saintes. Nalézáme hotel naší značky a jdeme na kutě. Dnes jsme ujeli 450km a tak se těšíme na zítřek.
Ráno opět prší a my startujeme, jako obvykle. Jedeme k Vítěznému oblouku. Pak si ještě prohlédneme římský, travou porostlý, amfiteátr. Oblouk je z let 18 až 19 našeho letopočtu, je menší a dosti narušený zubem času. Potom jedeme do přístavního města Roane. Jedeme do přístavu, dáváme si kávu v přístavní taverně. Díváme se na vykládku ryb z lodi, a protože hustě a hnusně prší, mizíme od Atlantiku bez lítosti! Jedeme na sever a město a zámek Fontainebleau je asi 500km daleko. Jako cíl jej máme pro zítřek. Večer dosahujeme města Orléans. Tím jsme uzavřeli smyčku, dlouhou asi 2500km. V Orléans jsme nocovali prvně na začátku naší cesty Francií. Nežli jsme do města dorazili a sehnali hotel B+B, neb Premiere Classe byl obsazen, měli jsme menší odbočku!
Na dálnici A10 si všímám šipky CHAMBORD! To je ovšem krásný zámek a Francouzský národní klenot! Vede k němu silnice, která má číslo 1 ! Podle tohoto skvostu pojmenoval zakladatel značky Simca, pan H.T.Pigozzi v padesátých letech vlajkovou loď značky. A to model Simca Vedette Chambord! Veliké auto, vybavené osmiválcovým V motorem od Forda.
Jedeme tam!! Zámek leží v obrovské oboře s volně žijící zvěří. Je již pozdní odpoledne a tak stánky se suvenýry již zavírají a my se snažíme dostat co nejblíže zámku! Naše auto není sice Vedette Chambord, ale Simca to je! Podaří se mi zacouvat až ke kůlům, za které už to nejde a vyfotografovat naši Gertrudu se zámkem Chambord v pozadí! Moc se mi to líbí, jen tak na to nezapomenu! V časopise Flash Info Fr. Clubu Simca byla reportáž ze setkání 50ti těchto krasavic v průčelí zámku, pořádaného loni k 50. výročí uvedení tohoto modelu na trh! Velmi pěkné obrázky z tohoto srazu tam byly a tak jsme se chabě pokusili o něco podobného!
Při cestě od zámku se nevracíme na dálnici, ale jedeme po nějaké superkvalitní okresce. Jedeme okolo jaderné elektrárny, nikde nikdo neprotestuje a tak v pohodě dosahujeme města Orléans. Dnešní den byl plný zážitků, slunce vystřídalo deštivou oblohu a ujeli jsme 500km.
Unaveni jdeme spát, hotel má vyšší úroveň za vyšší cenu. Ráno nás čeká cesta do Fotainebleau!
Ve středu 27.5. svítí sluníčko a je modrá obloha. Žádné teplo ale není. Do města a na zámek Fontainebleau je to asi 100km. Přijíždíme sem po poledni. Obrovské průčelí zámku je přímo ve městě. Procházíme několik nádvoří, za zámkem jsou rozsáhlé parky a po straně také velké jezero s altánem na ostrově. Do křišťálově čisté vody lze pohledět z terasy přes kamenné zábradlí. Ve vodě pod námi se objeví hejno kaprů. Nejsou to žádní drobečkové, tak asi 80cm dlouzí! Kocháme se pohledem na ně a snažíme se je vyfotit. Po chvilce se objevuje dvojice kaprů, kteří překonávají všechno, co jsem do této doby viděl! Dva kapři, měřící dost přes metr plují vodou jako dvě ponorky! Fotíme, ale výsledek neodpovídá tomu, co jsme opravdu ve vodě viděli! Poté jedeme směrem k Paříži. Kousek od Paříže chci navštívit jednoho známého z francouzského Simca klubu. Vezmeme hotel v Torcy, asi 60km od Poissy, sídla továrny Simca. Navečer jedeme k Ericovi a po krátké návštěvě se vracíme do hotelu. Dojednal jsem s ním pořízení nějakých náhradních dílů, které u nás prostě není možné sehnat! Po zhodnocení dnešního dne a sprše jdeme unaveni spát.
Opět si neodpustím několik drobných postřehů z francouzských silnic a dálnic. Cestování zde je poměrně plynulé, pokud je nezdržuje nějaký Čech s vozem francouzské značky Simca! . Po silnicích N nebo D se jede rychlostí 90km/hod. Jedu vždy pomaleji ale nikomu to nevadí! Ve městech občas zmatkuji, brzdím a odbočuji na poslední chvíli, nebo se otáčím tam, kde je to nejméně vhodné. Nikdo netroubí, nenadává, prostě řidiči počkají, až se vymotám a jede se dál! Neuvěřitelné! Velký respekt budí tabule oznamující měření rychlosti. Bedna s kamerou je vždy v jiné vzdálenosti od tabule a vždy měří jiný směr jízdy. Jezdí zde mnoho kamionů, hlavně Španělů a Portugalců. Jezdí rychle, mnohdy mne předjíždějí, ale nikdy nepřekračují povolenou rychlost! Asi vědí dobře proč! Velmi bych si přál totéž na českých silnicích, to mi věřte!
Na závěr večera se dívám v televizi na část filmu o skupině Rolling Stones, je to film Martina Scorseseho. Dobrá tečka na závěr! Zítra plánujeme město Metz ve východní Francii.
Ráno po snídani opouštíme hotel v Torcy okolo 9. hodiny. Od Paříže míříme na východ. Před městem Verdun opouštíme dálnici a projíždíme krajem hřbitovů. Tabule okolo silnice oznamují, zda hřbitov patří padlým francouzské, německé, britské, nebo americké armády.
Tisíce bílých křížů seřazených do dlouhých řad hlásají memento nejkrvavější bitvy 1. světové války! Kéž by se lidstvo alespoň jednou poučilo!!!
Ve městě Metz dokonale zabloudíme a tak jsme rádi, když je za námi. Německá hranice se blíží, ale na nocleh je příliš brzy. Hledáme tedy nějaký market na poslední nákupy vína, sýrů atd. Na parkovišti Lidl se zdravím se skupinou Slováků, usmíváme se a přejí nám šťastnou cestu. Rád přijímám, jak jinak, že? Za jízdy malými městečky zahlédne Vlasta podivné parkoviště se zvláštní sestavou aut. Brzdím a fotíme postaršího Peugeota se Simkou P60 Elysée. Vedle stojí velký žlutý náklaďák s nápisem“na prodej“ a dále postarší Mercedes a Volvo. Poté pokračujeme k hranici. Myslím si, že přespíme v hotelu někde uprostřed Německa. Nakonec je ale všechno jinak! Ono sehnat pozdě večer v Německu nocleh není tak snadné jako ve Francii. Tam vám GPS „vyplivne“ během minuty 20 až 30 hotelů různých řetězců hotelových značek, které jsou v každém městě. V Německu vám ukáže nejbližší hotel 93km nebo 120km atd. od vás! A to je pro nás víceméně bezcenná informace. S vidinou pátečních přeplněných dálnic, včetně stovek kamionů, začínám opět tahat za „kolečko“ s cílem na Rozvadově! Mám od rána v rukách s přestávkami 950km od Paříže, až se mi to nechce věřit!
V půl jedné usínáme na pumpě Shell. V půl druhé procitám, pln energie! Touha po domově mi vlévá do žil energii a tak přesvědčuji Vlastu, že jsem O.K. a mohu jet! Natankuji a valíme to prázdnou dálnicí k domovu. Opět jsem přejel celé Německo bez tankování, čili „na nádrž“!
Jedu svižně, ale v duchu toho, co jsem zažil ve Francii, čili tak abych dojel v pohodě domů.
Během jízdy v České republice si všímám, kolik ran dostává podvozek auta od našich dálnic a silnic! Připadá mi, že za celou cestu německými a francouzskými silnicemi nedostala do těla tolik, jako za těch 250km od hranice k našemu domovu! A to si to tady dosti draze platíme, že!
V půl páté ráno jsme doma! Po vyložení všeho nákladu se podivuji, jak se to všechno, plus my dva, mohlo do toho autíčka vůbec vejít! Ale vešlo a tak jdeme unaveni spát. Na úklid, bilancování a mudrování je dost času o víkendu. Ale polibek kapoty naší Gertudy nesmí chybět a díky za věrné služby též!
Dopoledne vstávám a jedu dotankovat nádrž. Poté začíná bilancování celé cesty.
Ujeli jsme celkem 5250km. Spotřeba benzinu byla 8,7litru na 100km. Byla vyšší asi proto, že vůz byl po celou cestu dosti naložen.
Celková délka výpravy byla jen o málo kratší, než naše loňská cesta do Španělské Tarragony na 9. mezinárodní sraz Simca, o které jsem též pro naše čtenáře napsal reportáž.
Také tentokrát jsme nejeli nejkratší cestou, ale navštívili jsme několik míst ve Francii, o kterých jsme si mysleli, že jsou nějak výjimečná a to se nám podařilo.
Taktéž po celou dobu tohoto pěkného výletu mi byla pomocnicí a současně i navigátorkou moje manželka Vlasta.
Simcamicalement Ivan
Reportáž z cesty do Francie na 12. národní sraz Francouzského klubu Simca.
Rád bych zde předeslal, že národní sraz se koná vždy ve Francii každý lichý rok. Sudé roky jsou pak vyhrazeny pro srazy mezinárodní, ty se ovšem konají vždy v jiné zemi Evropy. Tak tomu bylo i v roce 2006, kdy se 8. mezinárodní sraz Simca konal v Chrustenicích nedaleko Prahy. Měl velký úspěch a získal nám v řadách francouzských simkařů řadu přátel. A to jak
našemu Simca klubu, jednotlivým členům, ale České Republice obecně!
Automobily značky Simca byly do bývalého Československa dováženy od roku 1957 až do 80. let minulého století. Značka zanikla po zakoupení koncernem PSA, neboli Peugeot Citroen.
Přípravy na tuto cestu, která neměla být tak dlouhá, jako naše loňská cesta do Španělska, začaly tak jako obvykle již dlouho před odjezdem. Automobil Simca 1501 GL, rok výroby 1967 je po výměně celého brzdového systému ve velmi dobrém technickém stavu. Motor má najeto po celkové opravě asi 20 000km.
Gertruda, jak se Simca jmenuje, stála několik dnů před odjezdem v garáži naložena vším potřebným, i nepotřebným, co je pro dva lidi na dvoutýdenní cestu potřeba. Nové pružiny pérování byly stlačeny téměř nadoraz, ale to ji neodrazuje od chuti vyrazit opět do světa, do země, z níž pochází!
Přípravy vrcholí ve čtvrtek 14.května 2009 v půl osmé večer naším odjezdem z domova. S prvním otočením kol a naším přáním, abychom se i z této cesty ve zdraví vrátili, začíná opět dlouhá cesta se Simkou! Otáčíme příď naší Gertrudy k západní hranici a pouť začíná!
Průjezd Prahou a cesta k Rozvadovu ubíhá v pohodě. U poslední pumpy na našem území tankujeme a po tradiční kávě pokračujeme do Německa. Opět se opakuje děj, který vždy líčím přátelům s jistou pýchou. Je to tak, jako vždy- večer vyjedeme z Kutné Hory a ráno jsme ve Francii! Ještě v Německu, nedaleko hranice snídáme, na pumpě je možno se umýt a osvěžit, což mne motivuje k tomu abych pokračoval dále.
Při průjezdu městem Mulhouse, kde obvykle odpočíváme, se rozhoduji k další cestě. Jsem v dobré kondici a tak to zkusíme dojet co nejblíže k městu Le Mans. Tam chci navštívit přítele z Fr. Simca Clubu, Oliviera a jeho ženu. Jedeme Francií, občas mne přepadá únava, stavíme častěji na odpočinek. Naši cestu provázejí prudké deště a silný vítr. Na chvilku si musíme i zdřímnout a poté pokračujeme v cestě. Pod Paříží opouštíme dálnici, navigace nás vede do města Orléans, kde nacházíme hotel Premiere Classe, naší oblíbené značky. Volám Olivierovi, domlouváme zítřejší setkání u něho doma. V Le Mans se v neděli jede GP motorek, což představuje velký nával lidí, asi bychom nenašli volný pokoj v hotelu. Dobře, že jsme unaveni zůstali v Orléans! Po večeři a troše piva jdeme spát. Zřejmě jsem překonal nějaký svůj rekord ve výdrži, i když se radši o nějaké rekordy moc nesnažím. Od včerejšího večera jsem urazil se Simkou 1380km, časté přestávky a odpočinek však byly nezbytné! Těšíme se na zítra!
V sobotu 16.5. vyrážíme směrem na Le Mans. Chvilku bloudíme, neb GPS nás tlačí na dálnici a my radši jedeme po silnici N, což značí „národní“. Kvalitou si ovšem nezadá s dálnicí a je to mnohem kratší. 130km urazíme v pohodě a v poledne jsme v Rue Raspail v Le Mans! Olivier nás vítá i s rodinou. Ráno začal motor škubat v nízkých otáčkách a při rozjezdu. „Něco tomu je“, myslím, že volnoběh, ale nesahám do toho. Před odjezdem od Oliviera po obědě se musím podívat pod kapotu. Nejde vytáhnout sytič a to už přesně vím, kde je chyba. Přehozená páčka sytiče! Sundám vzduchový filtr, uvedu táhla do stavu, jak mají být a je po problému. Motor šlape jako hodinky!
Ve městě Le Mans jsou motorkáři všude. Motory z tréninků burácí vzduchem, hrozná vřava, centrum je přeplněno lidmi, auty a motorkáři jsou úplně všude. Je to asi jako když se jede v Brně Velká cena ČR motocyklů. Ale asi tak stokrát více všeho, aut, lidí, motorek, prostě maglajz jako hrom! Nejedeme ani do muzea ani na památky, Olivier nás vyvádí z města svojí krásnou Simkou 1500 GLS. Za městem se loučíme, na sraz nejede, je to pro něj daleko!?!
Jsme rádi, že dosáhneme města Saumur, nalezneme hotel Premiere Classe, a jdeme spát.
Pár poznámek z Francouzských silnic si nemohu odpustit! Jedna z mnoha věcí, které se mi líbí zde, ale koneckonců i v Německu je, že se pohybujeme v zemi, kde se večer rozsvěcí a ráno zhasíná! Ne jako v našem Kocourkově, kde se svítí stále ( proč??) a polovina aut je na jedno světlo slepá, protože to žárovky nevydrží, neb na to nejsou stavěné!
Další věc, kterou nelze přehlédnout je čistota všude a okolo silnic i dálnic obzvláště! Kelímek, plastovou láhev nespatříte a cokoli jiného, co do okolí silnice nepatří, musí Vaše oči dlouho hledat, než si třeba nepatrného odpadku všimnete! Neuvěřitelné!!!
Další věc je okolí silnic třídy „N“ nebo „D“, což je něco, jako naše okreska. Okolo silnice nejsou hluboké příkopy, ale asi 4 až 5 metrů posekané trávy, únikový prostor asi. Dále je les, ale sesekán tak, že vše, keře i menší stromoví je ofrézováno do výše asi 5ti metrů, aby nic nezasahovalo do prostoru silnice! Žádné větve ani stromy provoz neohrožují a velmi pěkně to vypadá!
Dalším úžasným faktem je, že ve Francii žádný řidič nikdy nepřejede souvislou čáru, a to ani motorkář! Neuvěřitelné, že Češi!! Plná čára je i v místech, kde je mírná pahorkatina, ale silnice je rovná třeba několik kilometrů. Jedou za mnou třeba 3 auta mojí rychlostí. Ta je obvykle asi 80 až 90 km/hod. Jedou za mnou, dokud není čára přerušovaná, potom mne předjedou v klidu! Nikdo netroubí, všichni se chovají jako normální lidé a ne jako magoři, kteří přejíždějí plnou čáru i v zatáčce, jako u nás, že!? Zamyšlení na toto téma asi vložím i později.
Teď ale zpět do našeho hotelu ve městě Saumur! Dáme si kávu a já trochu piva. Posléze jdeme unaveni spát. Jsem unaven asi mnohem více, než po běžné jízdě. Zřejmě doznívá únava z první etapy, kdy jsem se asi trochu přetáhl a tělo mi to dává znát! Ráno nás čeká přístav La Rochelle a první pohled na Atlantský Oceán!
*Odstavec pouze pro časopis Simca klub ČR
Cestou do Le Mans zjišťujeme, že náš milý kamarád Burák, někdy zkráceně zvaný Bu, má ve Francii sloup! Přátelé ano, skutečně SLOUP ! A že nám to zatajil! Musíme to zde na něho prozradit.
Tak Buráku a je to venku! Jsem zvědav, jak to vysvětlíš chudším simkařům, co?
Projíždíme totiž malou vesnicí, která nese naprosto nefrancouzský, ale typicky český název
BUSLOUP ! Také je nám záhadou, nač ten sloup ve Francii máš! Že by ses na něm chtěl oběsit, tomu nevěříme, tak to na sebe budeš muset prásknout!
*
Další moje poznámka se týká toho, jak běžní Francouzi reagují na naši Gertrudu, když ji spatří u benzínové pumpy, na parkovišti, nebo u hotelu.
Automobil budí pozornost Francouzů na mnoha místech proto, že je výjimečný z mnoha důvodů! Je starý, vyroben v roce 1967, je to Simca, má chromované lišty a nárazníky, je placatý a odlišuje se od tisíců dnešních aut úplně vším, mimo toho, že má motor! Někteří Francouzi jsou zmateni a na rozdíl od těch, kteří Simku pamatují, ani nevědí, že se jedná o francouzské auto! Smějí se a zvedají palec a dávají nám najevo své sympatie vlastně všichni!
Máme z toho velkou radost a moje žena obzvlášť! Kdybych jí to vyprávěl, nevěřila by, ale takhle to vidí na vlastní oči a to je dobré pro mne i pro Gertrudu, že! Ta šlape jako hodinky a tak argumenty pro další cestu se generují samy.
Neděle 17.května začíná naším odjezdem z hotelu okolo deváté, jako obvykle. V noci pršelo, jak to zde bývá často, prostě oceán o sobě nechává vědět! Míříme k jihu, do přístavního města La Rochelle. Jedeme krásnou krajinou, občas sprchne a stále vane velmi silný vítr. Oceán je blízko a bezvětří je zde asi pojem neznámý! Opět volíme jízdu po silnici „N“, tedy národní.
Směle by se mohla měřit s naší dálnicí, co do kvality povrchu a určitě by zvítězila! Je to silnice s limitem 90km/hod. Na delších úsecích se mění na 2x2 jízdní pruhy, asi něco, jako naše rychlostní silnice. Ovšem s velkým rozdílem - je zde povolena rychlost 110km/hod. To jízdu velmi zrychlí, my jedeme tak jako na dálnici, okolo 105ti až 110ti km/hod. Toto tempo mi vyhovuje a ani motor není příliš namáhán a běží tiše a ochotně!
Když se přiblížíme k La Rochelle, máme na vybranou. Vlevo do centra, nebo rovně na most přes moře na ostrov Ile de Ré. Volíme cestu na most a je to opět zážitek. Most je dlouhý 3km a za jeho použití se platí. Na pěkném parkovišti na ostrově zastavujeme. Nedaleko stojí černý Peugeot, fotím Gertrudu v jeho společnosti. Odhaduji jej na poválečný model, asi mezi Simkou 6 a 8.. Jdeme k vodě a nabíráme do dlaní vodu Atlantiku. Je to pro nás docela neobvyklý zážitek. Jedeme dále ostrovem až na konec. Všímáme si, že je zde věznice a na konci ostrova další. Za historickými hradbami jsou vidět nové budovy a za bránu už se nesmí. Procházíme se po hradbách, tvořících opevnění proti útoku z moře. Na kamenech opevnění jsou vyryty vzkazy od vojáků, kteří zde sloužili své vlasti. Data z 18. a 19. století se mísí se vzkazy , které jsou datovány lety 2.světové války! Pro mne, ročník 1945 je to velmi emotivní zážitek. Chvíli se procházíme po hradbách a po občerstvení odjíždíme zpět na pevninu. Nakoupili jsme také pohledy a pošt. známky a pošleme pozdravy přátelům.
Jedeme opět mimo dálnici, v dálce je oceán, od něhož se vzdalujeme. Obloha se projasňuje,po dešti ani památky. Otepluje se a obloha je modrá, to nás velmi těší!
Tankuji benzin v Relais de Saint Denis, asi 100km před Bordeaux. Tachometr ukazuje právě
2000km ujetých z naší milé Kutné Hory!
Pokračujeme směrem na Bordeaux, ale městu se vyhýbáme. Jedeme přes obrovský lanový most, který vypadá, jako v Americe! Přejíždíme řeku Gironde, která se zde vlévá do Atlantiku. Na předměstí nalézáme hotel naší značky a dnešní etapa končí v pohodě.
Stále se mi nedaří připojit se k internetu, ačkoli v každém hotelu je bezplatná služba Wi-Fi.
Můj notebook asi nemá instalováno to, co to spojení umožňuje, ach jo! Ale na stahování foto každý den je dobrý, alespoň něco, že?
Ráno prší a my opouštíme hotel okolo 10.hodiny. Jedeme směrem na jih, k městu Arcachon na pobřeží Atlantiku. Jedeme na místo, kde je nejvyšší duna písku v Evropě. Je 117m vysoká a my jsme na tento přírodní útvar opravdu zvědavi! Projíždíme borovými lesy, v turistickém středisku parkujeme mezi desítkami dalších aut a pokračujeme pěšky stále do kopce. Když přijdeme pod dunu, hledíme na to docela šokováni. Je opravdu vysoká! Zaplatíme vstupné a začínáme stoupat po plastových schodech vzhůru. Vlastně šplháme rukama po lanech tak jako ostatní, až jsme docela nahoře! Úžasný pohled na oceán z jedné strany a borové lesy ze strany druhé, to je velmi pěkné. Fotíme vše i stánky se suvenýry a ty vypadají z té výšky jako dětské hračky! Po sestupu dolů a kávě u stánku jedeme do města Arcachon. V centru města stojí krásný gotický kostel, který se rozhodneme navštívit. Moderní skleněné dveře se před námi samy otevírají a my vstupujeme do stánku Božího. Hraje reprodukovaná chrámová hudba. Je to velmi pěkné, jsme zde úplně sami, chvilka rozjímání zklidní naše duše, procházíme celý kostel a prohlížíme si vitráže, obrazy světců, nakonec přispíváme drobný obnos do kasičky a zapalujeme svíce pro přání štěstí naší dlouhé cestě! Dále jedeme městem až do přístavu, kde kotví velké množství jachet i menších lodí všeho druhu. Vyfotografujeme se a poté pokračujeme v cestě na jih!
Volíme cestu menšími městy a vesnicemi podél pobřeží, abychom se vyhnuli placené dálnici a měli více z krajiny podél Atlantiku. Jsme šokováni, když vidíme po obou stranách silnic stovky kilometrů čtverečních zdevastovaných lesů! Pozůstatky po obrovské vichřici, která se jižní Francií přehnala někdy v zimě, jsou nepředstavitelné! Borovice, spletené do chomáčů, jako tráva, nekonečné hromady pořezaného dříví ale další masa dřeva, na které se ještě nedostalo. To je obraz zkázy, který lemuje naši cestu k jihu v délce asi 250km. To, co zbylo v okolí Zruče n/S. po loňské červnové vichřici, je asi tak milióntina toho, co lze spatři zde!
A to jsme ovšem neviděli všechno, což ani nelze!
Projíždíme takové množství kruhových objezdů, že si myslím, že se mi o tom bude v noci zdát! Vypadá to, že hustota je tady asi 50 kruhových objezdů na 1km silnice. Městečka jsou velmi upravená, malebná a všude se jede rychlostí 50km/hod. Všichni to dodržují, až na výjimky, zvykám si také. Přejíždíme na dálnici, a míříme do města Bayonne, které je naším dnešním cílem. Hotel leží v blízkosti dálnice, nalézáme jej snadno. Ubytujeme se, trocha jídla a mírně piva zakončuje dnešní den.
Musím přiznat, že dnes to jeden řidič nevydržel a předjel nás na plné čáře! Neuvěřitelné! Chtěl jsem volat pana Sarkozyho ale nemám jeho číslo, tak jsem to neudělal!
Je naprosto evidentní, že francouzským řidičům nedělá žádnou potíž jet třeba 5 nebo 10km rychlostí 50km za hodinu městečkem a nemají z toho ani pupínky!! V Čechách ovšem po 200metrech padesátkou jsou všichni osypaní anebo jedou 70 a hotovo! Sankce žádná, tak co, že?
Měření rychlosti automaticky z bedny s kamerou u silnice udržuje v řidičích respekt k zákonu, ať se jim to líbí, nebo ne! Toto měření je ve Francii velmi časté a trest zřejmě přichází rychle a je tvrdý! Klid v provozu je ale evidentní!
Ráno nás čeká nejkratší etapa a bude končit na místě srazu, v Saint Jean Le Vieux! Místo leží
asi 50km od pobřeží, je to už začátek Pyrenejí. Asi 100km dále leží město Lourdes (Lurdy), známé poutní místo, kam se chceme také podívat. Tak uvidíme, jak se nám to podaří!
Dnes jsme ujeli pouze 280km. Z domova máme ujeto něco okolo 2350km, moc pěkné, že?
Někteří Francouzi nás zdraví, jen tak pokynutím ruky, usmívají se, ukazujíce na naše auto!
Ranní zprávy ve Francouzské TV nedávají moc optimismu. Až do neděle je předpověď pro náš region střídavě oblačno a bouřky, teploty ale až 24 stupňů. Vyrážíme jako obvykle, cíl naší cesty je velmi blízko. Proto se jedeme podívat do letoviska Biarritz. Kousek cesty jedeme po dálnici, která vede do San Sebastianu ve Španělsku. Sjedeme z dálnice a kupujeme si u cesty nádherné třešně a v Biarritz sjíždíme až skoro k moři. Krásné parkoviště je skoro na pobřeží, jdeme dolů k Atlantiku, který je dosti rozbouřen. Pláž sousedí s množstvím skal a útesů, příbojové vlny se tříští o skaliska. Fotíme se na pozadí Atlantiku, který se dnes netváří příliš mile, ale to nám moc nevadí. Tato místa leží téměř v nejzazším koutě Biskajského zálivu.
Později jedeme kousek zpět po dálnici a otáčíme příď Simky směrem k horám na obzoru.
Krásné silnice nás vedou do cíle naší cesty. Po ujetí asi 60-ti km jsme v Europ´ Campingu.
Zde máme objednané ubytování bungalovu. Zdravím se s majitelem, Alain mluví anglicky, takže se snadno domluvíme! Doplácím celou cenu týdenního pobytu. Část ceny jsem poslal předem a spokojenost je na obou stranách. Máme pěkné místo na konci kempu s výhledem na okolní hory. Jejich úbočí jsou pokryta vinicemi, tak jako ostatně velká část francouzské krajiny s výjimkou měst a lesů.
Po obědě a krátkém odpočinku jedeme vyhledat místo srazu. Nalézáme přírodní kemp asi 5km od našeho dočasného domova. Na místě už je několik Simek, stanů a přívěsů, patřících asi členům místní organizace Club Simca France. Několik mužů staví stany a přístřešky pro potřeby srazu. Zdravím hlasitě celou skupinu. Jsme nadšeně přivítáni. Říkám, že český klub Simca zdraví Simca klub francouzský. Ohlas je přátelský. Jeden Francouz mluví anglicky, takže se snadno domlouváme. Opodál stojí nákladní automobil v maskovacích barvách. Je nám vysvětleno, že je to Simca, vyráběná pro potřebu francouzské armády a že má 8válcový motor Ford, kterým byly vybaveny Simky Vedette v padesátých letech. Modely Chambord, Versailles, Presidence byly opravdu impozantní auta amerického střihu, který v poválečné Evropě inspiroval mnohé designéry.
Fotografuji motor V8 i celé auto a jdeme si po svých, abychom nezdržovali od práce.
Bylo to velmi milé setkání a já jsem rád, že místní simkaři vědí, že na srazu budou i Simky z České Republiky.
Projíždíme ještě několik kilometrů malebnými městečky v okolí srazu a poté se vracíme do našeho dočasného domova. Po večeři jdu na trochu točeného piva do kempového baru a posléze jdeme unaveni spát. Do místa srazu jsme ujeli se všemi zajížďkami rovných 2400km.
Zítra máme v plánu návštěvu poutního místa jménem Lourdes, čili Lurdy. Těšíme se.
Ráno je obloha jako vymetená. Okolní kopce se vynořují z mlhy a začíná krásný den. Jak se později ukáže, jediný opravdu krásný den celé naší cesty, ale to ještě nevíme. Vyrážíme po snídani směrem do Pyrenejí. Otec majitele kempu říkal, že je to 110km, GPS říká 158 a má pravdu! Cesta krajem zalitým sluncem je opravdu nádherná. V dáli vidíme štíty hor s vrcholy pokrytými sněhem. Jak se blížíme k cíli, hory jsou blíže a jasnější.
Historie poutního místa Lurdy je v krátkosti tato: U pramene se ve skále pastýřce Bernadette ?
zjevila Panna Maria. Stalo se to v r. 1868. V loňském roce papež Benedikt 16. sloužil v Lurdech mši k 140. výročí zázraku. Barevné obrazy ze mše zdobí dnes ulice města. Na skále byl vystavěn nádherný chrám, který připomíná místo zázraku. Celý komplex okolo skály, ze které vytéká na mnoha místech zázračná voda, je nádherný. Stovky stánků i kamenných obchodů jsou přeplněny suvenýry jako soškami Panny Marie, různými ikonami a drobnými předměty, připomínajícími zázrak v Lurdech. Prodávají se zde i nádoby na Svatou vodu od drobných nádobek až po pěti litrové kanystry. I my kupujeme drobné nádobky a vodu si nabíráme. Ve frontě poutníků na setkání s místem, kde se to stalo si také nabíráme vodu a světíme své skráně vodou přímo stékající ze skály. Svíce, které jsme zakoupili, zřízenec postupně zapaluje ve velkém stojanu, zástup pokračuje až k místu zázraku a potom se poutníci rozcházejí. Je to velmi emotivní a celá atmosféra místa vás vtáhne do sebe, ať jste věřící, nebo ne. Odcházíme dojati a jdeme na návštěvu chrámu na skále. Poté Vlasta ještě pořizuje foto zlaté koruny, která zdobí střechu celého komplexu, a pak jdeme zpět k autu.
Při návratu k autu zjišťuji, že jsem zapomněl v držáku zapnutou navigaci! Jako zázrakem mi ji nikdo neukradl, ve městě Lourdes asi zloději neexistují. Maně si vzpomínám na naši dětskou říkanku, když jsme se o něco báli! Zněla : kdo to …. ukradne, tomu ruka upadne! Nepřipomíná vám to přátelé, něco?
Na zpáteční cestě odbočujeme do místa, kde jsou druhé největší a nejdelší jeskyně v Evropě. Jmenují se Grottes de Bétharram. Autokar nás veze ke vstupu do podzemního bludiště, ale průvodce se o nás stará a to ve třech jazycích. Procházíme desítky sálů, plných různých útvarů
krápníků atd, schody šlapeme nahoru i dolů a k tomu výklad ve Španělštině, Francouzštině a Angličtině. Po 1 a 1/2 hodině notně unaveni nasedáme do lodě, jež nás, asi 60 osob veze po podzemní řece. Plahočíme se dále jeskyněmi, až nás konečně vyveze z podzemí elektrický vláček.
Konečně venku, koupíme pohledy a hurá domů! Vracíme se do Saint Jean Le Vieux a stíhá nás silná bouřka. V kempu, kde bude sraz, se setkáváme s našimi „simkařskými dětmi“! To jsou kluci a děvčata z našeho českého Simca klubu, která jsem takto nazval již loni na srazu ve španělské Tarragoně. Srdečně se zdravíme a my poté pokračujeme do místa našeho ubytování, o 5km dál. Po večeři a sprše jdeme unaveni, ale plni dojmů spát. Zítra sraz začíná!
Ráno je pošmourné, jedu pro benzin a nakoupit. Lidl i Mušketýři mají zavřeno, později se dozvím, že je dnes ve Francii svátek. Jedu na místo srazu, platím účastnický poplatek, večeře a také foto v bráně srazu. Setkávám se s Čechy a jdeme okouknout stánky s náhradními díly.
Něco málo kupuji a po obědě se na sraz vracíme.Zdravím se se spoustou Francouzů. Počasí se lepší, k večeru už svítí slunce. Snad již nebude pršet! Některá místa v kempu jsou již rozježděna a tak je nutno jezdit pomalu, aby se kola nebořila do bláta. Kdyby ještě pršelo, změnil by se krásný travnatý kemp v bahniště! Zdravím pana Marca Danoye, presidenta Simca Clubu France, jehož jsem jako první Čech členem. Vítám se s Milanem Dobešem z českého klubu Chrysler Simca a s Timem Heenanem z Anglie. Tim je ale ospalý, neboť ještě v pondělí byl v Japonsku a tak má převrácený čas. Tim jde spát a my pohovoříme s našimi českými „dětmi“ a vracíme se do kempu v Saint Jean Pied de Port. Tam jsme ubytováni. Po večeři jdeme na skleničku do baru v kempu. Dali jsme si s Alainem po sklence a jdeme spát. Ačkoli je kemp plný, bar zeje prázdnotou. Asi Holanďané a Francouzi šetří.
V pátek ráno je Simca celá orosená, mělo by být hezky. Ale po rozplynutí ranní mlhy je pod mrakem. Jedu na nákup a na místo srazu. Fotografuji všechna přítomná auta, je jich jistě přes stovku! A další stále přijíždějí. Přijíždí Simca Vedette Presidence, jak jinak, než v černé barvě! V jiné se totiž, tato královna značky, nevyráběla! Spolu s ní přijela i Simca Coupe de Ville v bílé barvě. Oba vozy jsou velmi vzácné, v ČR se nevyskytují vůbec! Později přijíždí bílá Simca 1500 v excelentním stavu, dle mého soudu horký favorit na vítěze v soutěži elegance v kategorii Simca 1300/1500 a 1301/1501. Jak se později ukáže, vítězem bude úplně jiný vůz!
Po obědě jedeme do Saint Jean Pied De Port a jedeme nahoru nad městečko k citadele. Na parkovišti budíme opět zájem Francouzů, kteří již asi o srazu vědí a prohlížíme si vysoké valy a opevnění, které chrání pevnost před útokem. Po návštěvě srazu, kde kupuji štos starých čísel klubového časopisu Flash Info, jedeme do města na nákup a na procházku uličkami. Z kamenného mostu přes řeku Nive pozorujeme v řece pstruhy, kterých je v proudech hejno a mnozí mají jistě půl metru! Šel bych na ně hned, ale nejde to, bohužel!
Večer jedeme na společnou večeři s účastníky srazu. Já mám nealko pivo, abych mohl jet bez rizika zpět do kempu. Večeře je velmi dobrá, o třech chodech a kávě. Zdravíme se s mnoha přáteli a, ačkoli je ve stanu zábava s hudbou, jdeme navštívit naši mládež. Vyprávíme si navzájem zážitky. Mladí byli na raftu, kde svedli vodní bitvu s Francouzi, jakýsi „srandamač“, je o čem vyprávět! V půl jedenácté jedeme v klidu domů, ale ouha! Brána kempu je zamčena, ale podaří se mi zabouchat na okno kuchyně. Maminka majitele nás pouští dovnitř s tím, že v 10 večer se zamyká, což jsme nevěděli. Dám si trochu piva a jdeme spát.
V sobotu ráno mne budí bušení deště na střechu bungalovu. No to je v háji, říkám si. Ale v 8 hod. je venku modrá obloha a tak nás čeká krásný den.
Protože mám zaplaceno fotografování v bráně Simca, jedu na místo srazu, nezmeškat tento úkon. Brána Simca je asi 4metry vysoká kopie francouzského silničního patníku s otvorem, kterým projede auto. Vrchní část je červená, spodní pak bílá, tak jako jsou fr. patníky ještě dnes vyvedeny. Jsme, já a Gertruda, zvěčněni a foto nám prý pošlou poštou! Poté slídím opět ve stáncích prodejců a kupuji nějaké drobnosti včetně autíček. Nesklidil jsem ovšem za to žádné nadšení od manželky! Nemohu na to dbát, neboť se na tuto věc naše názory různí! Spor řeší dohoda a tak to má být, že?
Odpoledne se na sraz vracím, debatujeme s přáteli a obcházíme výstavní plochu a bodujeme auta v jednotlivých kategoriích. Po odevzdání hlasovacích lístků jede celá naše výprava s ostatními účastníky do městečka Saint Jean Le Vieux k radnici „na skleničku“ s panem starostou. Než tam dojedeme a zaparkujeme, strhne se prudká bouře a liják. O to je vše veselejší a pod deštníky popíjíme víno, nebo nealko v uličkách. Déšť přejde až večer, kdy se v kempu scházíme na slavnostní večeři do velkého hangáru. Celý kemp se změnil na jedno velké jezero bláta, ve kterém čvachtáme, promočeni, ale v dobré náladě! Po kulturním programu baskického folklóru spojeného s národními tanci, následuje bohatá večeře. Mezi chody zpívají Francouzi jejich národní písně, nálada je opravdu výborná. Po večeři následuje udílení cen za nejhezčí auta Simca v jednotlivých kategoriích. Naše Gertruda vychází naprázdno, protože v naší kategorii je několik krásných kousků, kterým se nemůže její drobnými vadami posetá karoserie rovnat. Soutěž vyhrává krásná Simca 1300GL ve stříbrné metalíze se stavem tachometru 26000 ujetých kilometrů! Je záhadou, kde těch 40let prospala?
V kategorii Talbot Tagora získává pohár náš prezident klubu M.Primák. Všichni vítězové jsou odměněni mohutným potleskem.
Za výpravu z největší dálky a nejpočetnější zahraniční výpravu získává pohár parta simkařů z České republiky! Nadšení Francouzi tleskají a radují se s námi, když se vyšplhá na pódium 9 Čechů včetně mne a Vlasty! A protože Kutná Hora leží od Pyrenejí dál, než Beroun, nebo Praha, rozhodnou ostatní, že pohár patří nám, mně a Vlastě! Mám z toho obrovskou radost.
Na podstavci poháru je nápis „Simca světoběžník“ Nakonec tedy Gertruda zabodovala, neb ujela z Kutné Hory až sem 2400km.
Do bungalovu dorážíme až po půlnoci, neboť děkování organizátorům, proslovy vedení fr. Simca klubu a další ovace chvilku trvají. Spát jdu okolo jedné po půlnoci.
Neděle 24.května začíná uplakaně. Celou noc lije jako z konve. Naše „děti“ na srazu to mají opravdu těžké! Déšť přestává v 7hodin. Raduji se předčasně, po chvilce opět prší! Tak to pokračuje celé dopoledne. Jedu na místo srazu, kde se vše topí v řídkém bahně. Raději tam ani nevjíždím. Obytné vozy nemohou vyjet, pomáhá jim tedy traktor. Loučím se s mnoha známými Francouzi, ale i s naší českou mládeží. Odjíždějí již dnes, chtějí být doma už v úterý. My pojedeme zítra, nebo v úterý, podle počasí.
Odpoledne se jedu ještě podívat na místo srazu. Většina účastníků je již pryč, včetně české výpravy. Odjíždějící auta se brodí hlubokým blátem, neb cesty mezi stromy jsou rozryté do velké hloubky. Pořadatelé rozebírají stany a další vybavení a tak 12. národní sraz Simca Club France je minulostí!
V pondělí 25.5. asi také zvedneme kotvy. V noci opět silně pršelo, ale ráno je již dobře. Balíme s tím, že v 10hod předáme bungalov a opustíme po téměř týdnu Europ´Camping. Vyrážíme načas, míříme k pobřeží a na sever. Jedeme po dálnici i po národních. Je pod mrakem. Míříme do města jménem Cognac, česky koňak, že? Chceme vidět muzeum výroby tohoto francouzského národního pokladu! Když jsme v cíli cesty, zjišťujeme, že všechny významné značky mají své muzeum výroby koňaku. Volíme Martell, neboť je při cestě, má parkoviště uvnitř továrny na výrobu tohoto skvostu a to pálenky z vína. Zaparkujeme a platíme vstupné a průvodkyni. Půvabná Francouzska mluví velmi dobře anglicky. Popisuje všechny fáze výroby, historii firmy atd. Vidíme krásné animace, skříně se stovkami vzorků všech ročníků, výrobu sudů, tanky plné koňaku atd. Po prohlídce jsme u vitrín s těmito skvosty a v butiku na ochutnávce. Nejdražší láhev stojí € 1100,-! Ale my si Cordon Bleu
nekoupíme, volíme levnější, též dobrou verzi. Koňak V.O. a VSOP jistě potěší naše chuťové pohárky! Snad se povedou i fotografie pořízené v muzeu! Odjíždíme ve velkém dešti do města Saintes. Nalézáme hotel naší značky a jdeme na kutě. Dnes jsme ujeli 450km a tak se těšíme na zítřek.
Ráno opět prší a my startujeme, jako obvykle. Jedeme k Vítěznému oblouku. Pak si ještě prohlédneme římský, travou porostlý, amfiteátr. Oblouk je z let 18 až 19 našeho letopočtu, je menší a dosti narušený zubem času. Potom jedeme do přístavního města Roane. Jedeme do přístavu, dáváme si kávu v přístavní taverně. Díváme se na vykládku ryb z lodi, a protože hustě a hnusně prší, mizíme od Atlantiku bez lítosti! Jedeme na sever a město a zámek Fontainebleau je asi 500km daleko. Jako cíl jej máme pro zítřek. Večer dosahujeme města Orléans. Tím jsme uzavřeli smyčku, dlouhou asi 2500km. V Orléans jsme nocovali prvně na začátku naší cesty Francií. Nežli jsme do města dorazili a sehnali hotel B+B, neb Premiere Classe byl obsazen, měli jsme menší odbočku!
Na dálnici A10 si všímám šipky CHAMBORD! To je ovšem krásný zámek a Francouzský národní klenot! Vede k němu silnice, která má číslo 1 ! Podle tohoto skvostu pojmenoval zakladatel značky Simca, pan H.T.Pigozzi v padesátých letech vlajkovou loď značky. A to model Simca Vedette Chambord! Veliké auto, vybavené osmiválcovým V motorem od Forda.
Jedeme tam!! Zámek leží v obrovské oboře s volně žijící zvěří. Je již pozdní odpoledne a tak stánky se suvenýry již zavírají a my se snažíme dostat co nejblíže zámku! Naše auto není sice Vedette Chambord, ale Simca to je! Podaří se mi zacouvat až ke kůlům, za které už to nejde a vyfotografovat naši Gertrudu se zámkem Chambord v pozadí! Moc se mi to líbí, jen tak na to nezapomenu! V časopise Flash Info Fr. Clubu Simca byla reportáž ze setkání 50ti těchto krasavic v průčelí zámku, pořádaného loni k 50. výročí uvedení tohoto modelu na trh! Velmi pěkné obrázky z tohoto srazu tam byly a tak jsme se chabě pokusili o něco podobného!
Při cestě od zámku se nevracíme na dálnici, ale jedeme po nějaké superkvalitní okresce. Jedeme okolo jaderné elektrárny, nikde nikdo neprotestuje a tak v pohodě dosahujeme města Orléans. Dnešní den byl plný zážitků, slunce vystřídalo deštivou oblohu a ujeli jsme 500km.
Unaveni jdeme spát, hotel má vyšší úroveň za vyšší cenu. Ráno nás čeká cesta do Fotainebleau!
Ve středu 27.5. svítí sluníčko a je modrá obloha. Žádné teplo ale není. Do města a na zámek Fontainebleau je to asi 100km. Přijíždíme sem po poledni. Obrovské průčelí zámku je přímo ve městě. Procházíme několik nádvoří, za zámkem jsou rozsáhlé parky a po straně také velké jezero s altánem na ostrově. Do křišťálově čisté vody lze pohledět z terasy přes kamenné zábradlí. Ve vodě pod námi se objeví hejno kaprů. Nejsou to žádní drobečkové, tak asi 80cm dlouzí! Kocháme se pohledem na ně a snažíme se je vyfotit. Po chvilce se objevuje dvojice kaprů, kteří překonávají všechno, co jsem do této doby viděl! Dva kapři, měřící dost přes metr plují vodou jako dvě ponorky! Fotíme, ale výsledek neodpovídá tomu, co jsme opravdu ve vodě viděli! Poté jedeme směrem k Paříži. Kousek od Paříže chci navštívit jednoho známého z francouzského Simca klubu. Vezmeme hotel v Torcy, asi 60km od Poissy, sídla továrny Simca. Navečer jedeme k Ericovi a po krátké návštěvě se vracíme do hotelu. Dojednal jsem s ním pořízení nějakých náhradních dílů, které u nás prostě není možné sehnat! Po zhodnocení dnešního dne a sprše jdeme unaveni spát.
Opět si neodpustím několik drobných postřehů z francouzských silnic a dálnic. Cestování zde je poměrně plynulé, pokud je nezdržuje nějaký Čech s vozem francouzské značky Simca! . Po silnicích N nebo D se jede rychlostí 90km/hod. Jedu vždy pomaleji ale nikomu to nevadí! Ve městech občas zmatkuji, brzdím a odbočuji na poslední chvíli, nebo se otáčím tam, kde je to nejméně vhodné. Nikdo netroubí, nenadává, prostě řidiči počkají, až se vymotám a jede se dál! Neuvěřitelné! Velký respekt budí tabule oznamující měření rychlosti. Bedna s kamerou je vždy v jiné vzdálenosti od tabule a vždy měří jiný směr jízdy. Jezdí zde mnoho kamionů, hlavně Španělů a Portugalců. Jezdí rychle, mnohdy mne předjíždějí, ale nikdy nepřekračují povolenou rychlost! Asi vědí dobře proč! Velmi bych si přál totéž na českých silnicích, to mi věřte!
Na závěr večera se dívám v televizi na část filmu o skupině Rolling Stones, je to film Martina Scorseseho. Dobrá tečka na závěr! Zítra plánujeme město Metz ve východní Francii.
Ráno po snídani opouštíme hotel v Torcy okolo 9. hodiny. Od Paříže míříme na východ. Před městem Verdun opouštíme dálnici a projíždíme krajem hřbitovů. Tabule okolo silnice oznamují, zda hřbitov patří padlým francouzské, německé, britské, nebo americké armády.
Tisíce bílých křížů seřazených do dlouhých řad hlásají memento nejkrvavější bitvy 1. světové války! Kéž by se lidstvo alespoň jednou poučilo!!!
Ve městě Metz dokonale zabloudíme a tak jsme rádi, když je za námi. Německá hranice se blíží, ale na nocleh je příliš brzy. Hledáme tedy nějaký market na poslední nákupy vína, sýrů atd. Na parkovišti Lidl se zdravím se skupinou Slováků, usmíváme se a přejí nám šťastnou cestu. Rád přijímám, jak jinak, že? Za jízdy malými městečky zahlédne Vlasta podivné parkoviště se zvláštní sestavou aut. Brzdím a fotíme postaršího Peugeota se Simkou P60 Elysée. Vedle stojí velký žlutý náklaďák s nápisem“na prodej“ a dále postarší Mercedes a Volvo. Poté pokračujeme k hranici. Myslím si, že přespíme v hotelu někde uprostřed Německa. Nakonec je ale všechno jinak! Ono sehnat pozdě večer v Německu nocleh není tak snadné jako ve Francii. Tam vám GPS „vyplivne“ během minuty 20 až 30 hotelů různých řetězců hotelových značek, které jsou v každém městě. V Německu vám ukáže nejbližší hotel 93km nebo 120km atd. od vás! A to je pro nás víceméně bezcenná informace. S vidinou pátečních přeplněných dálnic, včetně stovek kamionů, začínám opět tahat za „kolečko“ s cílem na Rozvadově! Mám od rána v rukách s přestávkami 950km od Paříže, až se mi to nechce věřit!
V půl jedné usínáme na pumpě Shell. V půl druhé procitám, pln energie! Touha po domově mi vlévá do žil energii a tak přesvědčuji Vlastu, že jsem O.K. a mohu jet! Natankuji a valíme to prázdnou dálnicí k domovu. Opět jsem přejel celé Německo bez tankování, čili „na nádrž“!
Jedu svižně, ale v duchu toho, co jsem zažil ve Francii, čili tak abych dojel v pohodě domů.
Během jízdy v České republice si všímám, kolik ran dostává podvozek auta od našich dálnic a silnic! Připadá mi, že za celou cestu německými a francouzskými silnicemi nedostala do těla tolik, jako za těch 250km od hranice k našemu domovu! A to si to tady dosti draze platíme, že!
V půl páté ráno jsme doma! Po vyložení všeho nákladu se podivuji, jak se to všechno, plus my dva, mohlo do toho autíčka vůbec vejít! Ale vešlo a tak jdeme unaveni spát. Na úklid, bilancování a mudrování je dost času o víkendu. Ale polibek kapoty naší Gertudy nesmí chybět a díky za věrné služby též!
Dopoledne vstávám a jedu dotankovat nádrž. Poté začíná bilancování celé cesty.
Ujeli jsme celkem 5250km. Spotřeba benzinu byla 8,7litru na 100km. Byla vyšší asi proto, že vůz byl po celou cestu dosti naložen.
Celková délka výpravy byla jen o málo kratší, než naše loňská cesta do Španělské Tarragony na 9. mezinárodní sraz Simca, o které jsem též pro naše čtenáře napsal reportáž.
Také tentokrát jsme nejeli nejkratší cestou, ale navštívili jsme několik míst ve Francii, o kterých jsme si mysleli, že jsou nějak výjimečná a to se nám podařilo.
Taktéž po celou dobu tohoto pěkného výletu mi byla pomocnicí a současně i navigátorkou moje manželka Vlasta.
Simcamicalement Ivan
-
Michal
Re: Cestopisy
Podzimní toulky Francií – a třešnička na dortu na závěr! Část první- setkání Simek 1300/1500-1301/1501
Tak jako každé dva roky, zúčastňujeme se , já a moje žena,setkání příznivců vozů Simca, řady 1300/1500 a také 1301/1501. Setkání pořádá pro členy klubu Simca France pan Georges Rizzo. Jsem členem tohoto klubu a tak pozvání dostávám každoročně.
Jako před dvěma lety v Belfortu i tentokrát jsme se setkali se spoustou našich francouzských přátel. Na rozdíl od roku 2007 se letos zúčastnili další členové českého klubu Simca a tak Jan a Michal posílili zastoupení Čechů na této ne příliš známé akci! Cestu absolvovali vozem Simca 1500, rok výroby 1965 a to bez jakýchkoli problémů. Michal i jeho Simca sídlí v Čáslavi!
Hned v úvodu musím uvést na pravou míru některé ohlasy na moji reportáž z naší květnové výpravy do francouzských Pyrenejí na 12. národní sraz Klubu Simca France.
Jeden názor byl, že líčím Francii příliš optimisticky a nevidím okolo sebe žádné zápory, s růžovými brýlemi na očích nevidím, nebo nechci vidět i negativa, která v každé zemi přirozeně existují! Musím uznat, že je to do určité míry pravda a tak svůj pohled poopravuji, neboť tentokrát francouzsští řidiči už tak trpěliví nebyli. Troubili na mne , když jsem několikrát zdržoval provoz blouděním, a to hlavně v uličkách malých městeček. Byli to hlavně mladí kluci, asi spěchali za děvčaty, „tak nezdržuj dědku“, mysleli si asi? Když ale ono projíždění malými městečky a jejich uličkami je tak příjemné a hledání modelů autíček v trafikách je tak trochu dobrodružství, které si nechci nechat ujít! A naše Gertruda opět budí pozornost, jako vždy! Také nelíčím různé drobné potíže, třeba s obsazeným hotelem, těžkou domluvou apod., což považuji za prkotiny, které nám nemůžou cestu a pobyt příliš pokazit!
Další názor na moje reportáže , se kterým jsem se setkal je už mnohem útočnější a nemohu jej přejít mlčením. Před časem mne jeden člověk, kterého ani neznám jménem, napadl, že píšu do novin nesmysly a že není možné, abych večer vyjel z Kutné Hory a ráno byl ve Francii! Ránem myslím dobu asi tak do devíti hodin! Myslel jsem si, že žertuje, ale posléze, když jsem si stál za svým, mne nazval lhářem a moji Simku chrchlou! Nikomu své zážitky nevnucuji, ale fakta hovoří jasně, a tak jsem při této výpravě psal podrobný popis, jak probíhala cesta od našeho odjezdu z domova až do města Mulhouse! Je to podle GPS 802km a zvládli jsme to tak, jak říkám! A to jsme v Německu 2krát po hodině spali! Podrobným popisem noční jízdy nebudu čtenáře unavovat, ale je jasné, že i 4rychlostní „chrchla“ jede-li stálou rychlostí 105-110km/hod může s dobrým řidičem urazit 800km za nějakých 10hodin čisté jízdy. To není žádný zázrak a já prostě popisuji cestu pravdivě a nejsem lhář!
Ale již k popisu naší cesty s vozem, který v květnu ujel 5250km bez větších problémů a totéž jsem očekával i tentokrát! Že to nebude tak docela pravda a drobné problémy se dostaví ale ještě nevím a tak po nezbytných přípravách ve čtvrtek 17.září v 19.45 večer opět vyráží naše Gertruda do světa!
Cesta probíhá v poklidu a na Rozvadově tankuji ve 23hodin. Po tradiční kávě vjíždíme do Němec ve 23.20. Po průjezdu Německem a ujetí asi 780ti km, vjíždíme do Francie okolo osmé hodiny.Ve městě Mulhouse jsme v 8.30. Z Kutné Hory je to podle GPS 802km.
Jedeme Francií známou cestou dále k západu s cílem ve městě Besancon. Ve městě docela bloudíme, hotel není tam, kde nám ho navigace hlásí, jezdíme sem a tam. Nalézáme po troše zdržení hotel Premiere Classe a jsme rádi, že si můžeme odpočinout. Z domova máme ujeto 965km.
Navigujeme do hotelu naše přátele Jana a Michala z našeho Simca klubu. Nalézají místo snadno, protože Honza zde nocoval již loni, při cestě do Španělska na mezinárodní sraz, kde jsme byli i my. Posedíme a pohovoříme s přáteli, také se o něčem přeme, názory na některé věci okolo Simek se prostě různí. Diskuze u piva vše vyjasňuje a jdeme unaveni spát. Zítra nás čeká cesta do města Cluny, kde se mají setkat účastníci tohoto setkání.
Cíl naši sobotní cesty je asi 230km vzdálen a tak po snídani chutě vyrážíme za dalšími zážitky. Jedeme nezávisle na sobě s tím, že budeme navštěvovat trafiky s tiskem, kde se občas dají nalézt a koupit modely autíček za dobrou cenu. V mém případě se jedná o jakékoli typy mojí oblíbené značky ve velikosti 1:43. Projíždíme v sobotním dopoledni malými městečky,
krajinou Burgundska, která se již obléká do barev podzimu. Silničky mají dobrou kvalitu, tak jako ve Francii většina. Při jízdě jakýmsi městem si všímám na fasádě domu u silnice reklamy firmy UNIC. To byla továrna na výrobu nákladních automobilů, která patřila v 50. a 60. letech do skupiny Simca Industries! Fotografujeme se u domu i s naší Simkou a pokračujeme v cestě. Ta trvá dost dlouho, asi jsme si zajeli a po druhé hodině odpolední dosahujeme města Cluny.Místo setkání je v zahradě kláštera Cluny, jednoho z největších klášterních komplexů ve Francii. Zdravíme se s ostatními účastníky, většinu z nich již známe z minulých setkání.
Klášter je z velké části zbořen, ale to co zůstalo stát a opravuje se, je tak obrovské, že procházíme prostorami s expozicemi o jeho dějinách velmi ohromeni! Patří řádu Cisterciáků, kteří, pokud se nemýlím, mají také klášter v Kutné Hoře Sedlci. Po přivítání a prohlídce kláštera odjíždíme do města Paray-le-Monial, asi 50km vzdáleného. My se s hlavní skupinou ubytováváme v hotelu v centru města. Kluci z klubu, Jan a Michal jedou do jiného hotelu na kraji města a loučíme se, protože už se nevrátí a jedou si sami někam jinam. My si dopřáváme s ostatními Francouzi bohatou večeři v noblesní restauraci hotelu! Kohouta na víně jsme ochutnali poprvé a byla to delikatesa opravdu francouzská! Obsluha je vzorná, pivo točené, ale všichni pijí víno, jak je ostatně ve Francii zvykem.Po sprše jdeme spát až po půlnoci. Den jsme prožili pěkný a zajímavý. Musím jen trochu poopravit svoji chválu francouzských řidičů! Dnes na mne troubili snad všichni netrpěliví řidiči z regionu. Motal jsem se asi více než obvykle, ale to se stává! Na setkání přijelo asi 10 nebo 11 Simek, docela málo!
Nazítří vstáváme v půl osmé. Platíme hotelový účet a jídlo a scházíme se v restauraci na snídani. Poté je na programu cesta auty k městu Charolles na vyhlášenou farmu jménem Bajard. Farma se věnuje chovu zvláštního, masného plemene skotu. Z masa chovných zvířat farma sama vyrábí speciální hovězí paštiky s několika příchutěmi. Ale o tom později, zatím si prohlížíme výběh chovných zvířat. Farmář stojí obkročmo na ohradě a vykládá o svém chovu, jen si domýšlíme o čem asi tak zaujatě hovoří! Plemenná zvířata mají mohutné svalstvo. Maso,které obaluje jejich kostry, připomíná vaky. Býci jsou jako tanky a krávy za nimi nezůstávají moc pozadu. Hlavní býk připomíná velikostí spíše nosorožce! Jedno z těchto milých zvířátek začne hlavou laškovat s nohama farmáře, není to asi nic příjemného! Raději jsme pozváni do prodejny paštik, kde se koná ochutnávka a též nákup těchto výrobků. Chutnají opravdu znamenitě a tak neváháme a utrácíme za ně svá Eura!
Vracíme se do hotelu, kde je již prostřeno k bohatému obědu o několika chodech. Jak je ve Francii zvykem, nedělní oběd trvá asi tři hodiny a končí kávou a desertem. Po obědě nastává čas loučení a tak se všichni vzájemně zdravíme a slibujeme si, že se uvidíme v květnu příštího roku ve městě Bastogne v Belgii na desátém mezinárodním srazu vozů značky Simca!
Tentokrát nespěcháme honem domů, do Čech jako obvykle, ale máme namířeno směrem na severozápad, pod Paříž. Město Orleans je naším cílem. Odjíždíme v hustém dešti.
Urazit těch 350km je pro mne velmi únavné a vyčerpávající. Raději bych si po takovém obědě zdříml, než se plácat v nedělní návratové špičce po dálnici do Paříže, to mi věřte! Místo toho „tahám za kolečko“ až do Orleans. Hotel Premiere Classe nalézáme snadno, spali jsme tu v květnu dvakrát! Dívka v recepci si mne pamatuje, říká, že mám auto Simca! Zní to neuvěřitelně, jsem tím potěšen. Po jídle a sprše jdeme spát, neb jsme trochu přetaženi. Z domova máme ujeto 1600km. Plán na zítra je zámek Chambord , francouzský národní poklad, jinak nádherný zámek, jemuž se jen málokterý jiný může rovnat.
Ráno vyrážíme po snídani v obvyklou dobu směrem k údolí řeky Loire, kde je zámků více,ale mne to táhne jen k jednomu z nich! Sjedeme z dálnice a projíždíme opět malá městečka s průhledným cílem ulovit nějaké autíčko. Leč marně, nemám žádný úlovek. Zato po projetí bránou obory jedeme po francouzské silnici číslo 1, neb toto číslo má jen cesta k tomuto zámku! Parkujeme na veřejném parkovišti, když jsme se před tím vyfotili v aleji stromů se zámkem v pozadí! Moc se mi to líbí. Vydáváme se na cestu k zámku. Fotíme sebe i zámek Chambord, ale já začínám větřit stopu toho, proč jsem se sem vrátil. Byli jsme zde se ženou už v květnu při návratu z Národního srazu v Pyrenejích. Důvodem mého návratu je zcela výjimečné auto, které jsem vypátral pomocí zdrojů, které si nechávám pro sebe. Tento vyjímečný vůz je v majetku zámku Chambord . Je to Simca Vedette Chambord, rok výroby 1961! Tyto vozy byly vybaveny Fordovým osmiválcovým motorem do V! Chci jej když ne koupit, tak alespoň vidět na vlastní oči, možná se v něm svézt, je totiž na prodej! Kousek od zámku, na malém návrší je shluk domků a na jednom z nich čtu nápis „MAIRIE“ , což znamená radnice. Jdu tím směrem, žena za mnou, stále fotografujíce zámek ze všech úhlů. Jakýsi řidič v autě s logem Chambord na dveřích se ptá, co hledám. Říkám „Maison Forestiére des Refractaires“, což je něco jako hájovna a ještě něco, ale nevím přesně co!
Ukazuje támhle a já jdu po stopě jako ohař! Zaklepu na dveře první kanceláře. Vyjde slečna, která rozumí anglicky a tak jí říkám, co hledám! Zdá se, že ví oč jde a tak moje žena a já nasedáme do auta správy zámku a jedeme pár set metrů daleko do garáží správy zámku. V plechové hale, za hradbou Land Roverů, v koutě ,v šeru, mezi harampádím, tiše stojí ten poklad! Vůz Simca Vedette Chambord , v barevné kombinaci červené a béžové. Přizvaný garážmistr mi vůz ukazuje, otvírá kapotu i kabinu. Motor nenaskakuje, je slabá baterie, dle propadlé TK jsou špatné pneu a brzdy. Jinak až na drobné vady v laku je vůz kompletní, vnitřek barvy slonové kosti je ve skvostném stavu. Říkám dívce z kanceláře, že za toto cenu z inzerátu nedám a jmenuji všechny zápory. Ptá se, kolik bych tedy byl ochoten zaplatit? Říkám že polovinu! Je to drzé, a ačkoli garážmistr přiveze startovací vozík a motor nastartuje, není proti mému návrhu žádných námitek. Jedeme zpět do dvora, kde sídlí vedení zámku. Jsme pozváni k samotnému řediteli, na otázku ohledně ceny zopakuji svoji nabídku a od této chvíle se vše již hýbe samospádem! Dojednáváme Emailové spojení, termín koupě atd.atd. Zdá se, že jsem kul železo, dokud bylo žhavé! Je jasné, že se toho auta chtějí zbavit! Odcházíme odsud trochu na rozpacích, nevíme ještě, co bude následovat v příštích dnech a týdnech!
Jdeme si dát kávu , koupit suvenýry a jiné drobnosti. Poté opouštíme zámek Chambord i s jeho poklady, prohlídku s komentářem v angličtině jsme zmeškali, ale já vím, že se sem vrátím!
Vracíme se naší Gertrudou směrem k Paříži, ale auto začíná nějak zlobit. Občas škube a z motoru se ozývá pískání. Jen na volnoběh, po přidání pískot mizí, na volnoběh opět něco píská! U hotelu v Torcy a po návštěvě u Erika stále naslouchám, hledám, mažu kde co! Výsledek je nulový, trochu mne to znervózňuje, ale auto jede a tak se 1000km od domova do žádného šťourání v motoru raději nepouštím. Jeli jsme také okolo ukazatele směru na město Romorantin. Tam sídlila firma Matra a vyráběly se tam vozy Matra Simca. Značka Matra vyráběla ve spolupráci se Simkou typy Bagheera a později Muréna, ale také závodní vozy pro závod 24hodin v Le Mans a též vozy Formule 1. V letech 1972 a 1973 značka vyhrála několikrát závod v Le Mans a také Velkou cenu Francie Formule 1!! To byla léta největších sportovních úspěchů této dnes již neexistující značky! Továrna Matra byla již bohužel zbourána, ale skvostné muzeum zůstalo zachováno. Naneštěstí, dle našich informací je v pondělí zavřené a tak tam vůbec nejedeme. Večer jdeme unaveni spát, den byl opravdu velmi náročný!
Plán na úterý 22. září je návštěva zámku Versailles nedaleko Paříže. Je po sezóně a tak si myslíme, že bychom se mohli k prohlídce zámku dostat. Skutečnost ale bude docela jiná!
Ráno odjíždíme z hotelu jako obvykle a místa, které je vzdáleno od Torcy 50km, dosahujeme asi v 11hodin. Parkoviště pro 550 aut a několik set autobusů není sice plné, ale neustále se zaplňuje přijíždějícími vozy. Parkujeme a urychleně hledáme kasu s lístky. Jako studená sprcha na nás působí had lidí ve čtyřstupu, který se klikatí obrovským nádvořím a jehož délka se nedá ani odhadnout! Do délky kilometru mu moc neschází a lidé se stále řadí na jeho konec. Vzdáváme jakýkoli pokus o jeho prodloužení a fotíme se před hlavní pozlacenou branou s paláci zámku Versailles v pozadí. Přesně na tomto místě byla v 50.letech vyfotografována nová Simca Vedette Versailles. V knize o značce Simca je snímek komentován slovy:
Základní klišé-Simca Versailles ve Versailles! Moc se mi líbí toto místo i vzpomínka na doby dávno minulé!
Jdeme do města na kávu a nakoupit nějaké suvenýry. Odjíždíme po zaplacení parkovného v automatu asi v půl jedné. Máme v úmyslu objet Paříž a zamířit k východu. Ono objetí města jen do Meaux činí asi 100km a tak se snažím neváhat a jet co možno rychle a bezpečně. V Meaux se rozhoduji pro národní silnici číslo N4, je to rychlejší, než po N3, neb se vyhneme městu Metz, kde vždy bloudíme. Rovných úseků se čtyřmi proudy a rychlostí 110km/hod je zde více a jsou delší. Prostě paráda, jedeme stovkou a neplatíme za dálnici a tak cesta rychle ubíhá. Několik úseků též fotografujeme, nechce se věřit, že se nejedná o dálnici!
Dorazíme do města Nancy, trochu bloudíme a auto náhle začne škubat a zlobit. Jsem rád, že se doplazíme do hotelu, jsem z toho trochu nervózní. Uvidíme ráno!
Proti hotelu je restaurace „Leon de Bruxelles“, čili bruselský lev. Jdeme na dobrou večeři, já si dávám točené belgické pivo, moje žena červené víno. Možná, že i moje nervozita kvůli nejistotě s autem je jednou z příčin, proč jdu spát trochu bez nálady. Rada, že ráno je moudřejší večera je dobrá metoda, jak se přes podobné trable přenést. Jdeme tedy spát!
Ráno mi není moc do smíchu. Motor opět škube a tak měním indukční cívku zapalování. Pak jedeme k supermarketu „Les Musquetaires“ čili Mušketýři. Zde žena obstarává poslední nákupy a poté vyrážíme k domovu. Chod motoru se zklidnil, občas škubne, ale jinak jde dobře.Z města Nancy vyrážíme v půl jedenácté dopoledne, neb oprava chvilku trvala.
Jedeme krajem obrovských lánů polí, silnice naprosto dokonalé! V městečkách, kterými projíždíme, stavíme u prodejen s nápisem „ Bar Tabac Press“. Jsou to trafiky s barem a novinami a já hledám opět autíčka, ale bez úspěchu. Uvnitř se nesmí, tak jako v hospodách po celé Francii kouřit a tak mnohde stojí před barem pán, nebo dáma s cigaretou v ústech a po vykouření se vracejí dopít si svou kávu, či sklenku vína! A jde to a ne že ne, páni poslanci parlamentu ČR !
Nedaleko odbočky na Strassbourg vidíme u města Phalsbourg vystavený americký tank z druhé světové války. Fotografujeme památku na osvobozování Francie, sebe i Simku vedle tanku a jedeme do města. Na pěkném náměstí si dáme v kavárně na terase kávu a poté pokračujeme dále k německé hranici. Jedeme po francouzské straně řeky Rýna, když mne náhle napadne odbočit vpravo. Přejíždíme Rýn i rýnský plavební kanál a po chvilce jsme v Německu. Najíždíme na dálnici směrem na Baden-Baden a Karlsruhe. Zde se na rozdíl od Francie za dálnice neplatí! Mastím to v odpoledním provozu asi tak 105 až 115 km za hodinu. Náhle při pohledu do zpětného zrcátka vykřiknu nadšením! Za námi jede žluto béžová Simca 1301 Special! Něco naprosto neuvěřitelného! Máváním rukou z okna zdravím neznámého Simkaře, odpovídá stejně, víme o sobě! Přidává plyn a předjíždí nás a mizí v dáli. Stále ho vidím a přidávám trochu plyn a jedu mezi ostatními auty stále rychleji, Gertruda s motorem po generálce si to nechce nechat líbit!
Po chvilce Simku předjíždíme, zdravíme se, snědý chlapík s knírkem mi letmo připadá jako Chuck Berry, jeden z mých oblíbených zpěváků Rock’n’Rollové éry! Provoz na německé dálnici je svižný, ale klidný, bez nervozity a tak se můžeme ještě chvilku s neznámým Simkařem vzájemně dojíždět a předjíždět jeden druhého. Legrace končí tím, že Simca 1301 Special mizí z dálnice. Na rozloučenou si ještě zamáváme z okna a tak tato epizoda končí! Myslím,že jsme přitom ujeli alespoň padesát kilometrů! Později se zamýšlím, jaká je asi pravděpodobnost takovéhoto setkání? Jezdí-li u nás možná jedno sto, nebo o málo více ,nebo méně Simek řady 1301/1501 a v Německu úměrně velikosti země, několik stovek (nerad bych přeháněl)? Je pravděpodobnost takovéto situace asi jedna ku x, nebo více než tisíci, nebo sto tisíci, nebo spíše jedna ku milionu? Je to ale velká spekulace, ale i velká náhoda, o tom není pochyb, že!
Mě osobně se to líbilo, ale jedeme dál Německem stále blíže k domovu! Cesta touto velkou zemí probíhá standardně. Odpoledne obědváme někde uprostřed nekonečných rovin mezi Heilbronnem a Norimberkem. Toho dosahujeme k večeru a v zácpě v úsecích, které se opravují se pomalu suneme k hranici naší vlasti. Státní hranici přejíždíme v 19,30hod.Jedeme standardní rychlostí směrem k domovu. Cesta probíhá v klidu, skupiny kamionů dojíždíme až před Prahou. Česká osobní auta, většinou zn. Audi nebo Škoda Octavia s číslem Prahy nebo Plzně se mi doslova lepí na kufr, aby mne řidiči mohli předjet okamžitě, jakmile se zařadím zpět po předjetí kamionu! Je neuvěřitelné, co jsou někteří řidiči ochotni riskovat pro zisk několika sekund , následky ovšem denně sledujeme ve večerních zprávách! Asi u nás platí, že silné auto musí jet nejrychleji, bez ohledu na předpisy, agresivně a bezohledně! Rád se svezu svižně, ale nikdy neriskuji více,než je nezbytné. Ona jízda autem jako taková je sama o sobě velké riziko, tak proč to přehánět, není-liž pravda?
Následuje průjezd Prahou po jižní spojce, kolínská silnice a rychle domů! Co se týče prvních dojmů z rodné hroudy? Dálnice D5 s výhradami je ještě jakž takž slušná. Blíže ku Praze se to postupně horší, až aniž by český řidič postřehl, je to již na přivaděči k Barrandovu sólo pro zdatného bubeníka! Ran do podvozku je neuvěřitelné množství, ale naši řidiči to již ani nevnímají, neb v tomto příšerném bordelu jezdí dnes a denně! Je neuvěřitelné, co si naši občané za své vysoké daně nechají líbit od arogantní moci pánů úředníků! Německé dálnice jsou velmi slušné, hodně se také opravují. Ve Francii, navzdory krizi se všude staví nové, nebo se masívně opravují dlouhé úseky jak dálnic, tak silnic národních! Na závěr mého monologu chci poznamenat, že když přejedete ve Francii záplatu, tak o tom ani nevíte! Ne tak u nás v České Republice. Úzký proužek správky uštědří vašemu vozu hned dvě rány, to aby jste neusnuli, že? Že by „zlaté české ručičky“? A značka „vyjeté koleje“ ? Tak tu lze spatřit jen v naší zemi! Nikde jinde jsem ji neviděl! A vyjeté koleje také ne! No, že by v Německu a ve Francii nejezdily těžké kamiony? Nechce se tomu věřit! Chyba bude asi někde jinde! No fuj! řekl by Josef Švejk!
Domů dojíždíme krátce po půl jedenácté večer! Cestu z města Nancy jsme ujeli za 12 hodin hrubého času a vzdálenost je to okolo 850km. Drobné potíže s autem řeším za pomoci mého mechanika Tomáše vyčištěním rozdělovače a posléze výměnou kladívek přerušovače!
Pokračování tohoto vydařeného výletu musí navazovat neprodleně, tak jak se věci vyvíjejí už týden po našem návratu!
Část druhá- tři čeští Simkaři jedou pro klenot a na Automédon Paris Le Bourget 2009!
V úterý 6.října dostávám klíčový mail, potvrzující připravenost pro prodej v pátek 9. Vše dojednáno, ve čtvrtek večer vyjíždí z Berouna silný vůz Mercedes Benz s „plaťákem“ a posádkou , kterou tvoří Michal P., Honza K. a já, směrem k hranicím a dále na zámek Chambord. Tentokrát neřídím, jen se vezu! V době, která uběhla mezi naším návratem z výletu do Francie a potvrzením dohodnutého prodeje Simky došlo k drobné změně! Musel jsem přehodnotit své záměry a dospěl jsem k řešení, které bude dobré pro mne i pro další fanoušky naší oblíbené značky! Simku Vedette Chambord nekoupím já, ale klub a s ním skupina jeho členů! Je to kompromis, neboť já již nemám ani místo ani síly na náročnou renovaci tohoto pozoruhodného vozu! Ale zpět na evropské dálnice! Po celonoční jízdě a několikerém odpočinku a také spánku, jsme na místě v jednu hodinu po poledni. Pan ředitel Národního majetku Chambord přijede okolo třetí hodiny a tak nám dívka z kanceláře nabízí volné vstupenky do zámku. Času ale není nazbyt a tak kluci platí projížďku el. loďkou po vodním kanálu, vedoucím okolo zámku a tak vidíme Chambord i z jiného úhlu. Na prohlídku zámku prostě nezbyl čas! Poté se vracíme k autu, ale to již přichází pan ředitel. Zve mne do kanceláře. Zatímco piju kávu, dopisuje poslední nezbytné dokumenty. Poté platím paní účetní dohodnutou částku v hotovosti a jedeme převzít automobil! Je již připraven na dvoře, na druhý pokus motor naskakuje a Honza s ním najíždí na tzv. plaťák, přívěs pro převoz automobilů. Hoši připevňují auto, jak nejpevněji to jde. Já hovořím s panem ředitelem a daruji mu ročenku našeho klubu Simca, věnovanou mezinárodnímu srazu značky Simca v roce 2006 nedaleko Berouna. Je to pěkná barevná publikace na křídovém papíře, napsaná ve třech jazycích včetně francouzského, s množstvím barevných fotografií. Mezi nimi též foto vozu Simca Vedette Chambord,který se srazu zúčastnil. S díky dárek přijímá a loučíme se velmi srdečně! Jsou čtyři hodiny odpoledne a my spěcháme do Paříže, najít hotel Premiere Classe. Cesta probíhá dobře, páteční večer je však velmi náročný na řízení. Michal a jeho Mercedes s těžkým přívěsem však dobře vše zvládá a tak po ujetí asi dvou set kilometrů, pár minut od výstaviště Le Bourget jdeme unaveni spát. Jsem trochu rozrušen celou operací, nikdy jsem auto v cizině nekupoval, a takto vyjímečné teprv ne!
Každoroční událost zvaná Automédon, pořádaná na výstavišti Le Bourget,to je pro milovníky starých aut něco, co překonává všechny představy toho, kdo zde ještě nebyl. Já jsem se sem vracel po pěti letech a tak jsem byl hodně natěšený. Club Simca France zde měl dosti velký stánek a výstavní plochu. Ta byla uvnitř haly o rozměrech 100krát100metrů, čili jeden hektar. Zde byly stánky mnoha značkových klubů , stánky s literaturou a také stánky s modely aut, lodí, vláčků a letadel! Po vjezdu a zaplacení vstupného umisťujeme naši soupravu na plochu, mezi stovky Amerik, Simek, Citroenů atd., atd,! Neuvěřitelné množství aut, lidí a všeho, co k tomu patří nás vcucne jako obří vysavač, který nás vyplivne někdy odpoledne, unavené, s taškami plnými úlovků všeho možného! Stánek klubu Simca je vyplněn vozy svých členů, ale i kusy zapůjčenými z CAAPY. To je původní muzeum Simca v Poissy. Např. motorové čluny s motory Simca jsem viděl prvně v životě! A mnoho dalších a dalších vzácností všech značek. To se musí přátelé zažít, popsat to by vydalo na tři takovéto reportáže! Lze zde koupit nové mechové lišty do oken Simky, manuál oprav jakéhokoli auta, nový karburátor Weber na Simku 1301 Special za 500,-Euro, ale také autíčka od pěti do sto Euro! Já kupuji celkem sedm modýlků, to jen díky velkému sebeovládání! Toto ženy prostě nikdy nepochopí! U jednoho stánku stojí na krabici model Simky Vedette Versailles ve velikosti 1:18, ošuntělý, odřený, bez podstavce a krabičky! Nádhera a cena € 120,-, to je pecka, že! Kupuji prospekt Simky Chambord, starý padesát let, za 15 Eur, barevný dvojlist obsahuje též technické údaje,
a tomu většímu a krásnějšímu za 75 Euro odolávám, skřípaje zuby! Po pikniku se členy francouzského klubu a focení u našeho úlovku výstavu opouštíme. Naše červená a béžová Simca budí dosti značnou pozornost, protože stojíce na přívěsu pěkně vyčnívá. Návštěvníci výstavy si naši Simku fotografují, vyptávají se na cíl naší cesty atd. Automédon pokračuje ještě v neděli, ale to musí kluci být již doma. Cesta Simky Chambord do České Republiky začíná! Opouštíme Paříž a po krátkém bloudění nalézáme silnici N4 a svištíme si to směrem k domovu. Cílem je město Nancy, poměrně blízko německé hranici, výhodné pro start zítřejší cesty domů! Po krátkém bloudění v okolí města volíme hotel na západním okraji města. Musím trochu poopravit také komentáře k jízdě po francouzských silnicích!
Silnice jsou ve Francii celkově ve velmi dobrém stavu, je jim věnována velká péče. Obecně platí, že se jim nedá moc co vytknout! Protože ale jedeme s těžkým přívěsem, je jízda mnohem méně pohodlná. Přívěs vymetá každou sebemenší nerovnost a hází tažným autem velmi silně. Jízda se „solo“ vozem, naposledy s naší „Gertrudou“ je proti tomu jízda jako v bavlnce.
Na hotelovém pokoji si prohlížíme své úlovky a posléze jdeme všichni tři unaveni spát.
V neděli ráno po snídani a voňavé francouzské kávě vyrážíme chutě k domovu! Jedeme cestou, kterou jsme já a moje žena projeli přede dvěma týdny. Je to kraj velkých lánů polí, nádherných silnic, připomínajících kvalitou dálnice, leč bez poplatku! Daří se mi ukázat klukům americký tank z druhé světové války, vystavený nedaleko města Phalsbourg. To jsme již nedaleko německých hranic a zanedlouho po přejetí mostů přes řeku Rýn, jsme již na německé dálnici. A následuje už jen řada jmen měst, jako Baden-Baden, Karlsruhe, Sinsheim s výstavou letadel a raket, Heilbronn atd. Přechroupat těch pět set německých kilometrů zabere celý den a tak jsme odpoledne na hranicích v Rozvadově a v podvečer dosahujeme města Berouna! Na hranici si neodpustím hurónský pokřik: Hurá Simca Chambord je u nás doma! Za celou cestu a přejetí dvojích hranic nás nikdo nestavěl, nekontroloval a nevyptával se, kam že to jedeme a kam že to vezeme to nápadné auto, tvarem připomínající „Ameriku“! A doklady? Jsou v pořádku, jak jinak, že? To je ten Schengenský prostor v praxi! Já osobně proti němu nemám žádné výhrady! Celou dlouhou cestu Německem je o čem hovořit. Téma máme za zády! Simca Chambord se pohupuje na vozíku a směje se na nás svojí obrovskou chromovanou maskou, nemající v žádném autě současnosti obdobu! Plány na renovaci a sny o několika jízdách ročně poletují kabinou jako zlaté mušky!
V Berouně se loučíme, hoši vezou náš úlovek uložit do garáže, já beru od kamaráda své auto a vyrážím směrem k domovu! V Kutné Hoře jsem před osmou hodinou večerní a tak ještě stihnu točené pivko, jako odměnu za tři dny strávené na cestách!
Letošní rok mi poskytl dost příležitostí k tomu, jak poznat další místa v této veliké zemi. Ale úplnější poznání Francie je úkol nad jiné těžký a tak se těším na rok 2010 a věci příští!
S přáním všeho dobrého do Nového roku zdravím všechny čtenáře KH Deníku. Ivan Karlovský Kutná Hora
Tak jako každé dva roky, zúčastňujeme se , já a moje žena,setkání příznivců vozů Simca, řady 1300/1500 a také 1301/1501. Setkání pořádá pro členy klubu Simca France pan Georges Rizzo. Jsem členem tohoto klubu a tak pozvání dostávám každoročně.
Jako před dvěma lety v Belfortu i tentokrát jsme se setkali se spoustou našich francouzských přátel. Na rozdíl od roku 2007 se letos zúčastnili další členové českého klubu Simca a tak Jan a Michal posílili zastoupení Čechů na této ne příliš známé akci! Cestu absolvovali vozem Simca 1500, rok výroby 1965 a to bez jakýchkoli problémů. Michal i jeho Simca sídlí v Čáslavi!
Hned v úvodu musím uvést na pravou míru některé ohlasy na moji reportáž z naší květnové výpravy do francouzských Pyrenejí na 12. národní sraz Klubu Simca France.
Jeden názor byl, že líčím Francii příliš optimisticky a nevidím okolo sebe žádné zápory, s růžovými brýlemi na očích nevidím, nebo nechci vidět i negativa, která v každé zemi přirozeně existují! Musím uznat, že je to do určité míry pravda a tak svůj pohled poopravuji, neboť tentokrát francouzsští řidiči už tak trpěliví nebyli. Troubili na mne , když jsem několikrát zdržoval provoz blouděním, a to hlavně v uličkách malých městeček. Byli to hlavně mladí kluci, asi spěchali za děvčaty, „tak nezdržuj dědku“, mysleli si asi? Když ale ono projíždění malými městečky a jejich uličkami je tak příjemné a hledání modelů autíček v trafikách je tak trochu dobrodružství, které si nechci nechat ujít! A naše Gertruda opět budí pozornost, jako vždy! Také nelíčím různé drobné potíže, třeba s obsazeným hotelem, těžkou domluvou apod., což považuji za prkotiny, které nám nemůžou cestu a pobyt příliš pokazit!
Další názor na moje reportáže , se kterým jsem se setkal je už mnohem útočnější a nemohu jej přejít mlčením. Před časem mne jeden člověk, kterého ani neznám jménem, napadl, že píšu do novin nesmysly a že není možné, abych večer vyjel z Kutné Hory a ráno byl ve Francii! Ránem myslím dobu asi tak do devíti hodin! Myslel jsem si, že žertuje, ale posléze, když jsem si stál za svým, mne nazval lhářem a moji Simku chrchlou! Nikomu své zážitky nevnucuji, ale fakta hovoří jasně, a tak jsem při této výpravě psal podrobný popis, jak probíhala cesta od našeho odjezdu z domova až do města Mulhouse! Je to podle GPS 802km a zvládli jsme to tak, jak říkám! A to jsme v Německu 2krát po hodině spali! Podrobným popisem noční jízdy nebudu čtenáře unavovat, ale je jasné, že i 4rychlostní „chrchla“ jede-li stálou rychlostí 105-110km/hod může s dobrým řidičem urazit 800km za nějakých 10hodin čisté jízdy. To není žádný zázrak a já prostě popisuji cestu pravdivě a nejsem lhář!
Ale již k popisu naší cesty s vozem, který v květnu ujel 5250km bez větších problémů a totéž jsem očekával i tentokrát! Že to nebude tak docela pravda a drobné problémy se dostaví ale ještě nevím a tak po nezbytných přípravách ve čtvrtek 17.září v 19.45 večer opět vyráží naše Gertruda do světa!
Cesta probíhá v poklidu a na Rozvadově tankuji ve 23hodin. Po tradiční kávě vjíždíme do Němec ve 23.20. Po průjezdu Německem a ujetí asi 780ti km, vjíždíme do Francie okolo osmé hodiny.Ve městě Mulhouse jsme v 8.30. Z Kutné Hory je to podle GPS 802km.
Jedeme Francií známou cestou dále k západu s cílem ve městě Besancon. Ve městě docela bloudíme, hotel není tam, kde nám ho navigace hlásí, jezdíme sem a tam. Nalézáme po troše zdržení hotel Premiere Classe a jsme rádi, že si můžeme odpočinout. Z domova máme ujeto 965km.
Navigujeme do hotelu naše přátele Jana a Michala z našeho Simca klubu. Nalézají místo snadno, protože Honza zde nocoval již loni, při cestě do Španělska na mezinárodní sraz, kde jsme byli i my. Posedíme a pohovoříme s přáteli, také se o něčem přeme, názory na některé věci okolo Simek se prostě různí. Diskuze u piva vše vyjasňuje a jdeme unaveni spát. Zítra nás čeká cesta do města Cluny, kde se mají setkat účastníci tohoto setkání.
Cíl naši sobotní cesty je asi 230km vzdálen a tak po snídani chutě vyrážíme za dalšími zážitky. Jedeme nezávisle na sobě s tím, že budeme navštěvovat trafiky s tiskem, kde se občas dají nalézt a koupit modely autíček za dobrou cenu. V mém případě se jedná o jakékoli typy mojí oblíbené značky ve velikosti 1:43. Projíždíme v sobotním dopoledni malými městečky,
krajinou Burgundska, která se již obléká do barev podzimu. Silničky mají dobrou kvalitu, tak jako ve Francii většina. Při jízdě jakýmsi městem si všímám na fasádě domu u silnice reklamy firmy UNIC. To byla továrna na výrobu nákladních automobilů, která patřila v 50. a 60. letech do skupiny Simca Industries! Fotografujeme se u domu i s naší Simkou a pokračujeme v cestě. Ta trvá dost dlouho, asi jsme si zajeli a po druhé hodině odpolední dosahujeme města Cluny.Místo setkání je v zahradě kláštera Cluny, jednoho z největších klášterních komplexů ve Francii. Zdravíme se s ostatními účastníky, většinu z nich již známe z minulých setkání.
Klášter je z velké části zbořen, ale to co zůstalo stát a opravuje se, je tak obrovské, že procházíme prostorami s expozicemi o jeho dějinách velmi ohromeni! Patří řádu Cisterciáků, kteří, pokud se nemýlím, mají také klášter v Kutné Hoře Sedlci. Po přivítání a prohlídce kláštera odjíždíme do města Paray-le-Monial, asi 50km vzdáleného. My se s hlavní skupinou ubytováváme v hotelu v centru města. Kluci z klubu, Jan a Michal jedou do jiného hotelu na kraji města a loučíme se, protože už se nevrátí a jedou si sami někam jinam. My si dopřáváme s ostatními Francouzi bohatou večeři v noblesní restauraci hotelu! Kohouta na víně jsme ochutnali poprvé a byla to delikatesa opravdu francouzská! Obsluha je vzorná, pivo točené, ale všichni pijí víno, jak je ostatně ve Francii zvykem.Po sprše jdeme spát až po půlnoci. Den jsme prožili pěkný a zajímavý. Musím jen trochu poopravit svoji chválu francouzských řidičů! Dnes na mne troubili snad všichni netrpěliví řidiči z regionu. Motal jsem se asi více než obvykle, ale to se stává! Na setkání přijelo asi 10 nebo 11 Simek, docela málo!
Nazítří vstáváme v půl osmé. Platíme hotelový účet a jídlo a scházíme se v restauraci na snídani. Poté je na programu cesta auty k městu Charolles na vyhlášenou farmu jménem Bajard. Farma se věnuje chovu zvláštního, masného plemene skotu. Z masa chovných zvířat farma sama vyrábí speciální hovězí paštiky s několika příchutěmi. Ale o tom později, zatím si prohlížíme výběh chovných zvířat. Farmář stojí obkročmo na ohradě a vykládá o svém chovu, jen si domýšlíme o čem asi tak zaujatě hovoří! Plemenná zvířata mají mohutné svalstvo. Maso,které obaluje jejich kostry, připomíná vaky. Býci jsou jako tanky a krávy za nimi nezůstávají moc pozadu. Hlavní býk připomíná velikostí spíše nosorožce! Jedno z těchto milých zvířátek začne hlavou laškovat s nohama farmáře, není to asi nic příjemného! Raději jsme pozváni do prodejny paštik, kde se koná ochutnávka a též nákup těchto výrobků. Chutnají opravdu znamenitě a tak neváháme a utrácíme za ně svá Eura!
Vracíme se do hotelu, kde je již prostřeno k bohatému obědu o několika chodech. Jak je ve Francii zvykem, nedělní oběd trvá asi tři hodiny a končí kávou a desertem. Po obědě nastává čas loučení a tak se všichni vzájemně zdravíme a slibujeme si, že se uvidíme v květnu příštího roku ve městě Bastogne v Belgii na desátém mezinárodním srazu vozů značky Simca!
Tentokrát nespěcháme honem domů, do Čech jako obvykle, ale máme namířeno směrem na severozápad, pod Paříž. Město Orleans je naším cílem. Odjíždíme v hustém dešti.
Urazit těch 350km je pro mne velmi únavné a vyčerpávající. Raději bych si po takovém obědě zdříml, než se plácat v nedělní návratové špičce po dálnici do Paříže, to mi věřte! Místo toho „tahám za kolečko“ až do Orleans. Hotel Premiere Classe nalézáme snadno, spali jsme tu v květnu dvakrát! Dívka v recepci si mne pamatuje, říká, že mám auto Simca! Zní to neuvěřitelně, jsem tím potěšen. Po jídle a sprše jdeme spát, neb jsme trochu přetaženi. Z domova máme ujeto 1600km. Plán na zítra je zámek Chambord , francouzský národní poklad, jinak nádherný zámek, jemuž se jen málokterý jiný může rovnat.
Ráno vyrážíme po snídani v obvyklou dobu směrem k údolí řeky Loire, kde je zámků více,ale mne to táhne jen k jednomu z nich! Sjedeme z dálnice a projíždíme opět malá městečka s průhledným cílem ulovit nějaké autíčko. Leč marně, nemám žádný úlovek. Zato po projetí bránou obory jedeme po francouzské silnici číslo 1, neb toto číslo má jen cesta k tomuto zámku! Parkujeme na veřejném parkovišti, když jsme se před tím vyfotili v aleji stromů se zámkem v pozadí! Moc se mi to líbí. Vydáváme se na cestu k zámku. Fotíme sebe i zámek Chambord, ale já začínám větřit stopu toho, proč jsem se sem vrátil. Byli jsme zde se ženou už v květnu při návratu z Národního srazu v Pyrenejích. Důvodem mého návratu je zcela výjimečné auto, které jsem vypátral pomocí zdrojů, které si nechávám pro sebe. Tento vyjímečný vůz je v majetku zámku Chambord . Je to Simca Vedette Chambord, rok výroby 1961! Tyto vozy byly vybaveny Fordovým osmiválcovým motorem do V! Chci jej když ne koupit, tak alespoň vidět na vlastní oči, možná se v něm svézt, je totiž na prodej! Kousek od zámku, na malém návrší je shluk domků a na jednom z nich čtu nápis „MAIRIE“ , což znamená radnice. Jdu tím směrem, žena za mnou, stále fotografujíce zámek ze všech úhlů. Jakýsi řidič v autě s logem Chambord na dveřích se ptá, co hledám. Říkám „Maison Forestiére des Refractaires“, což je něco jako hájovna a ještě něco, ale nevím přesně co!
Ukazuje támhle a já jdu po stopě jako ohař! Zaklepu na dveře první kanceláře. Vyjde slečna, která rozumí anglicky a tak jí říkám, co hledám! Zdá se, že ví oč jde a tak moje žena a já nasedáme do auta správy zámku a jedeme pár set metrů daleko do garáží správy zámku. V plechové hale, za hradbou Land Roverů, v koutě ,v šeru, mezi harampádím, tiše stojí ten poklad! Vůz Simca Vedette Chambord , v barevné kombinaci červené a béžové. Přizvaný garážmistr mi vůz ukazuje, otvírá kapotu i kabinu. Motor nenaskakuje, je slabá baterie, dle propadlé TK jsou špatné pneu a brzdy. Jinak až na drobné vady v laku je vůz kompletní, vnitřek barvy slonové kosti je ve skvostném stavu. Říkám dívce z kanceláře, že za toto cenu z inzerátu nedám a jmenuji všechny zápory. Ptá se, kolik bych tedy byl ochoten zaplatit? Říkám že polovinu! Je to drzé, a ačkoli garážmistr přiveze startovací vozík a motor nastartuje, není proti mému návrhu žádných námitek. Jedeme zpět do dvora, kde sídlí vedení zámku. Jsme pozváni k samotnému řediteli, na otázku ohledně ceny zopakuji svoji nabídku a od této chvíle se vše již hýbe samospádem! Dojednáváme Emailové spojení, termín koupě atd.atd. Zdá se, že jsem kul železo, dokud bylo žhavé! Je jasné, že se toho auta chtějí zbavit! Odcházíme odsud trochu na rozpacích, nevíme ještě, co bude následovat v příštích dnech a týdnech!
Jdeme si dát kávu , koupit suvenýry a jiné drobnosti. Poté opouštíme zámek Chambord i s jeho poklady, prohlídku s komentářem v angličtině jsme zmeškali, ale já vím, že se sem vrátím!
Vracíme se naší Gertrudou směrem k Paříži, ale auto začíná nějak zlobit. Občas škube a z motoru se ozývá pískání. Jen na volnoběh, po přidání pískot mizí, na volnoběh opět něco píská! U hotelu v Torcy a po návštěvě u Erika stále naslouchám, hledám, mažu kde co! Výsledek je nulový, trochu mne to znervózňuje, ale auto jede a tak se 1000km od domova do žádného šťourání v motoru raději nepouštím. Jeli jsme také okolo ukazatele směru na město Romorantin. Tam sídlila firma Matra a vyráběly se tam vozy Matra Simca. Značka Matra vyráběla ve spolupráci se Simkou typy Bagheera a později Muréna, ale také závodní vozy pro závod 24hodin v Le Mans a též vozy Formule 1. V letech 1972 a 1973 značka vyhrála několikrát závod v Le Mans a také Velkou cenu Francie Formule 1!! To byla léta největších sportovních úspěchů této dnes již neexistující značky! Továrna Matra byla již bohužel zbourána, ale skvostné muzeum zůstalo zachováno. Naneštěstí, dle našich informací je v pondělí zavřené a tak tam vůbec nejedeme. Večer jdeme unaveni spát, den byl opravdu velmi náročný!
Plán na úterý 22. září je návštěva zámku Versailles nedaleko Paříže. Je po sezóně a tak si myslíme, že bychom se mohli k prohlídce zámku dostat. Skutečnost ale bude docela jiná!
Ráno odjíždíme z hotelu jako obvykle a místa, které je vzdáleno od Torcy 50km, dosahujeme asi v 11hodin. Parkoviště pro 550 aut a několik set autobusů není sice plné, ale neustále se zaplňuje přijíždějícími vozy. Parkujeme a urychleně hledáme kasu s lístky. Jako studená sprcha na nás působí had lidí ve čtyřstupu, který se klikatí obrovským nádvořím a jehož délka se nedá ani odhadnout! Do délky kilometru mu moc neschází a lidé se stále řadí na jeho konec. Vzdáváme jakýkoli pokus o jeho prodloužení a fotíme se před hlavní pozlacenou branou s paláci zámku Versailles v pozadí. Přesně na tomto místě byla v 50.letech vyfotografována nová Simca Vedette Versailles. V knize o značce Simca je snímek komentován slovy:
Základní klišé-Simca Versailles ve Versailles! Moc se mi líbí toto místo i vzpomínka na doby dávno minulé!
Jdeme do města na kávu a nakoupit nějaké suvenýry. Odjíždíme po zaplacení parkovného v automatu asi v půl jedné. Máme v úmyslu objet Paříž a zamířit k východu. Ono objetí města jen do Meaux činí asi 100km a tak se snažím neváhat a jet co možno rychle a bezpečně. V Meaux se rozhoduji pro národní silnici číslo N4, je to rychlejší, než po N3, neb se vyhneme městu Metz, kde vždy bloudíme. Rovných úseků se čtyřmi proudy a rychlostí 110km/hod je zde více a jsou delší. Prostě paráda, jedeme stovkou a neplatíme za dálnici a tak cesta rychle ubíhá. Několik úseků též fotografujeme, nechce se věřit, že se nejedná o dálnici!
Dorazíme do města Nancy, trochu bloudíme a auto náhle začne škubat a zlobit. Jsem rád, že se doplazíme do hotelu, jsem z toho trochu nervózní. Uvidíme ráno!
Proti hotelu je restaurace „Leon de Bruxelles“, čili bruselský lev. Jdeme na dobrou večeři, já si dávám točené belgické pivo, moje žena červené víno. Možná, že i moje nervozita kvůli nejistotě s autem je jednou z příčin, proč jdu spát trochu bez nálady. Rada, že ráno je moudřejší večera je dobrá metoda, jak se přes podobné trable přenést. Jdeme tedy spát!
Ráno mi není moc do smíchu. Motor opět škube a tak měním indukční cívku zapalování. Pak jedeme k supermarketu „Les Musquetaires“ čili Mušketýři. Zde žena obstarává poslední nákupy a poté vyrážíme k domovu. Chod motoru se zklidnil, občas škubne, ale jinak jde dobře.Z města Nancy vyrážíme v půl jedenácté dopoledne, neb oprava chvilku trvala.
Jedeme krajem obrovských lánů polí, silnice naprosto dokonalé! V městečkách, kterými projíždíme, stavíme u prodejen s nápisem „ Bar Tabac Press“. Jsou to trafiky s barem a novinami a já hledám opět autíčka, ale bez úspěchu. Uvnitř se nesmí, tak jako v hospodách po celé Francii kouřit a tak mnohde stojí před barem pán, nebo dáma s cigaretou v ústech a po vykouření se vracejí dopít si svou kávu, či sklenku vína! A jde to a ne že ne, páni poslanci parlamentu ČR !
Nedaleko odbočky na Strassbourg vidíme u města Phalsbourg vystavený americký tank z druhé světové války. Fotografujeme památku na osvobozování Francie, sebe i Simku vedle tanku a jedeme do města. Na pěkném náměstí si dáme v kavárně na terase kávu a poté pokračujeme dále k německé hranici. Jedeme po francouzské straně řeky Rýna, když mne náhle napadne odbočit vpravo. Přejíždíme Rýn i rýnský plavební kanál a po chvilce jsme v Německu. Najíždíme na dálnici směrem na Baden-Baden a Karlsruhe. Zde se na rozdíl od Francie za dálnice neplatí! Mastím to v odpoledním provozu asi tak 105 až 115 km za hodinu. Náhle při pohledu do zpětného zrcátka vykřiknu nadšením! Za námi jede žluto béžová Simca 1301 Special! Něco naprosto neuvěřitelného! Máváním rukou z okna zdravím neznámého Simkaře, odpovídá stejně, víme o sobě! Přidává plyn a předjíždí nás a mizí v dáli. Stále ho vidím a přidávám trochu plyn a jedu mezi ostatními auty stále rychleji, Gertruda s motorem po generálce si to nechce nechat líbit!
Po chvilce Simku předjíždíme, zdravíme se, snědý chlapík s knírkem mi letmo připadá jako Chuck Berry, jeden z mých oblíbených zpěváků Rock’n’Rollové éry! Provoz na německé dálnici je svižný, ale klidný, bez nervozity a tak se můžeme ještě chvilku s neznámým Simkařem vzájemně dojíždět a předjíždět jeden druhého. Legrace končí tím, že Simca 1301 Special mizí z dálnice. Na rozloučenou si ještě zamáváme z okna a tak tato epizoda končí! Myslím,že jsme přitom ujeli alespoň padesát kilometrů! Později se zamýšlím, jaká je asi pravděpodobnost takovéhoto setkání? Jezdí-li u nás možná jedno sto, nebo o málo více ,nebo méně Simek řady 1301/1501 a v Německu úměrně velikosti země, několik stovek (nerad bych přeháněl)? Je pravděpodobnost takovéto situace asi jedna ku x, nebo více než tisíci, nebo sto tisíci, nebo spíše jedna ku milionu? Je to ale velká spekulace, ale i velká náhoda, o tom není pochyb, že!
Mě osobně se to líbilo, ale jedeme dál Německem stále blíže k domovu! Cesta touto velkou zemí probíhá standardně. Odpoledne obědváme někde uprostřed nekonečných rovin mezi Heilbronnem a Norimberkem. Toho dosahujeme k večeru a v zácpě v úsecích, které se opravují se pomalu suneme k hranici naší vlasti. Státní hranici přejíždíme v 19,30hod.Jedeme standardní rychlostí směrem k domovu. Cesta probíhá v klidu, skupiny kamionů dojíždíme až před Prahou. Česká osobní auta, většinou zn. Audi nebo Škoda Octavia s číslem Prahy nebo Plzně se mi doslova lepí na kufr, aby mne řidiči mohli předjet okamžitě, jakmile se zařadím zpět po předjetí kamionu! Je neuvěřitelné, co jsou někteří řidiči ochotni riskovat pro zisk několika sekund , následky ovšem denně sledujeme ve večerních zprávách! Asi u nás platí, že silné auto musí jet nejrychleji, bez ohledu na předpisy, agresivně a bezohledně! Rád se svezu svižně, ale nikdy neriskuji více,než je nezbytné. Ona jízda autem jako taková je sama o sobě velké riziko, tak proč to přehánět, není-liž pravda?
Následuje průjezd Prahou po jižní spojce, kolínská silnice a rychle domů! Co se týče prvních dojmů z rodné hroudy? Dálnice D5 s výhradami je ještě jakž takž slušná. Blíže ku Praze se to postupně horší, až aniž by český řidič postřehl, je to již na přivaděči k Barrandovu sólo pro zdatného bubeníka! Ran do podvozku je neuvěřitelné množství, ale naši řidiči to již ani nevnímají, neb v tomto příšerném bordelu jezdí dnes a denně! Je neuvěřitelné, co si naši občané za své vysoké daně nechají líbit od arogantní moci pánů úředníků! Německé dálnice jsou velmi slušné, hodně se také opravují. Ve Francii, navzdory krizi se všude staví nové, nebo se masívně opravují dlouhé úseky jak dálnic, tak silnic národních! Na závěr mého monologu chci poznamenat, že když přejedete ve Francii záplatu, tak o tom ani nevíte! Ne tak u nás v České Republice. Úzký proužek správky uštědří vašemu vozu hned dvě rány, to aby jste neusnuli, že? Že by „zlaté české ručičky“? A značka „vyjeté koleje“ ? Tak tu lze spatřit jen v naší zemi! Nikde jinde jsem ji neviděl! A vyjeté koleje také ne! No, že by v Německu a ve Francii nejezdily těžké kamiony? Nechce se tomu věřit! Chyba bude asi někde jinde! No fuj! řekl by Josef Švejk!
Domů dojíždíme krátce po půl jedenácté večer! Cestu z města Nancy jsme ujeli za 12 hodin hrubého času a vzdálenost je to okolo 850km. Drobné potíže s autem řeším za pomoci mého mechanika Tomáše vyčištěním rozdělovače a posléze výměnou kladívek přerušovače!
Pokračování tohoto vydařeného výletu musí navazovat neprodleně, tak jak se věci vyvíjejí už týden po našem návratu!
Část druhá- tři čeští Simkaři jedou pro klenot a na Automédon Paris Le Bourget 2009!
V úterý 6.října dostávám klíčový mail, potvrzující připravenost pro prodej v pátek 9. Vše dojednáno, ve čtvrtek večer vyjíždí z Berouna silný vůz Mercedes Benz s „plaťákem“ a posádkou , kterou tvoří Michal P., Honza K. a já, směrem k hranicím a dále na zámek Chambord. Tentokrát neřídím, jen se vezu! V době, která uběhla mezi naším návratem z výletu do Francie a potvrzením dohodnutého prodeje Simky došlo k drobné změně! Musel jsem přehodnotit své záměry a dospěl jsem k řešení, které bude dobré pro mne i pro další fanoušky naší oblíbené značky! Simku Vedette Chambord nekoupím já, ale klub a s ním skupina jeho členů! Je to kompromis, neboť já již nemám ani místo ani síly na náročnou renovaci tohoto pozoruhodného vozu! Ale zpět na evropské dálnice! Po celonoční jízdě a několikerém odpočinku a také spánku, jsme na místě v jednu hodinu po poledni. Pan ředitel Národního majetku Chambord přijede okolo třetí hodiny a tak nám dívka z kanceláře nabízí volné vstupenky do zámku. Času ale není nazbyt a tak kluci platí projížďku el. loďkou po vodním kanálu, vedoucím okolo zámku a tak vidíme Chambord i z jiného úhlu. Na prohlídku zámku prostě nezbyl čas! Poté se vracíme k autu, ale to již přichází pan ředitel. Zve mne do kanceláře. Zatímco piju kávu, dopisuje poslední nezbytné dokumenty. Poté platím paní účetní dohodnutou částku v hotovosti a jedeme převzít automobil! Je již připraven na dvoře, na druhý pokus motor naskakuje a Honza s ním najíždí na tzv. plaťák, přívěs pro převoz automobilů. Hoši připevňují auto, jak nejpevněji to jde. Já hovořím s panem ředitelem a daruji mu ročenku našeho klubu Simca, věnovanou mezinárodnímu srazu značky Simca v roce 2006 nedaleko Berouna. Je to pěkná barevná publikace na křídovém papíře, napsaná ve třech jazycích včetně francouzského, s množstvím barevných fotografií. Mezi nimi též foto vozu Simca Vedette Chambord,který se srazu zúčastnil. S díky dárek přijímá a loučíme se velmi srdečně! Jsou čtyři hodiny odpoledne a my spěcháme do Paříže, najít hotel Premiere Classe. Cesta probíhá dobře, páteční večer je však velmi náročný na řízení. Michal a jeho Mercedes s těžkým přívěsem však dobře vše zvládá a tak po ujetí asi dvou set kilometrů, pár minut od výstaviště Le Bourget jdeme unaveni spát. Jsem trochu rozrušen celou operací, nikdy jsem auto v cizině nekupoval, a takto vyjímečné teprv ne!
Každoroční událost zvaná Automédon, pořádaná na výstavišti Le Bourget,to je pro milovníky starých aut něco, co překonává všechny představy toho, kdo zde ještě nebyl. Já jsem se sem vracel po pěti letech a tak jsem byl hodně natěšený. Club Simca France zde měl dosti velký stánek a výstavní plochu. Ta byla uvnitř haly o rozměrech 100krát100metrů, čili jeden hektar. Zde byly stánky mnoha značkových klubů , stánky s literaturou a také stánky s modely aut, lodí, vláčků a letadel! Po vjezdu a zaplacení vstupného umisťujeme naši soupravu na plochu, mezi stovky Amerik, Simek, Citroenů atd., atd,! Neuvěřitelné množství aut, lidí a všeho, co k tomu patří nás vcucne jako obří vysavač, který nás vyplivne někdy odpoledne, unavené, s taškami plnými úlovků všeho možného! Stánek klubu Simca je vyplněn vozy svých členů, ale i kusy zapůjčenými z CAAPY. To je původní muzeum Simca v Poissy. Např. motorové čluny s motory Simca jsem viděl prvně v životě! A mnoho dalších a dalších vzácností všech značek. To se musí přátelé zažít, popsat to by vydalo na tři takovéto reportáže! Lze zde koupit nové mechové lišty do oken Simky, manuál oprav jakéhokoli auta, nový karburátor Weber na Simku 1301 Special za 500,-Euro, ale také autíčka od pěti do sto Euro! Já kupuji celkem sedm modýlků, to jen díky velkému sebeovládání! Toto ženy prostě nikdy nepochopí! U jednoho stánku stojí na krabici model Simky Vedette Versailles ve velikosti 1:18, ošuntělý, odřený, bez podstavce a krabičky! Nádhera a cena € 120,-, to je pecka, že! Kupuji prospekt Simky Chambord, starý padesát let, za 15 Eur, barevný dvojlist obsahuje též technické údaje,
a tomu většímu a krásnějšímu za 75 Euro odolávám, skřípaje zuby! Po pikniku se členy francouzského klubu a focení u našeho úlovku výstavu opouštíme. Naše červená a béžová Simca budí dosti značnou pozornost, protože stojíce na přívěsu pěkně vyčnívá. Návštěvníci výstavy si naši Simku fotografují, vyptávají se na cíl naší cesty atd. Automédon pokračuje ještě v neděli, ale to musí kluci být již doma. Cesta Simky Chambord do České Republiky začíná! Opouštíme Paříž a po krátkém bloudění nalézáme silnici N4 a svištíme si to směrem k domovu. Cílem je město Nancy, poměrně blízko německé hranici, výhodné pro start zítřejší cesty domů! Po krátkém bloudění v okolí města volíme hotel na západním okraji města. Musím trochu poopravit také komentáře k jízdě po francouzských silnicích!
Silnice jsou ve Francii celkově ve velmi dobrém stavu, je jim věnována velká péče. Obecně platí, že se jim nedá moc co vytknout! Protože ale jedeme s těžkým přívěsem, je jízda mnohem méně pohodlná. Přívěs vymetá každou sebemenší nerovnost a hází tažným autem velmi silně. Jízda se „solo“ vozem, naposledy s naší „Gertrudou“ je proti tomu jízda jako v bavlnce.
Na hotelovém pokoji si prohlížíme své úlovky a posléze jdeme všichni tři unaveni spát.
V neděli ráno po snídani a voňavé francouzské kávě vyrážíme chutě k domovu! Jedeme cestou, kterou jsme já a moje žena projeli přede dvěma týdny. Je to kraj velkých lánů polí, nádherných silnic, připomínajících kvalitou dálnice, leč bez poplatku! Daří se mi ukázat klukům americký tank z druhé světové války, vystavený nedaleko města Phalsbourg. To jsme již nedaleko německých hranic a zanedlouho po přejetí mostů přes řeku Rýn, jsme již na německé dálnici. A následuje už jen řada jmen měst, jako Baden-Baden, Karlsruhe, Sinsheim s výstavou letadel a raket, Heilbronn atd. Přechroupat těch pět set německých kilometrů zabere celý den a tak jsme odpoledne na hranicích v Rozvadově a v podvečer dosahujeme města Berouna! Na hranici si neodpustím hurónský pokřik: Hurá Simca Chambord je u nás doma! Za celou cestu a přejetí dvojích hranic nás nikdo nestavěl, nekontroloval a nevyptával se, kam že to jedeme a kam že to vezeme to nápadné auto, tvarem připomínající „Ameriku“! A doklady? Jsou v pořádku, jak jinak, že? To je ten Schengenský prostor v praxi! Já osobně proti němu nemám žádné výhrady! Celou dlouhou cestu Německem je o čem hovořit. Téma máme za zády! Simca Chambord se pohupuje na vozíku a směje se na nás svojí obrovskou chromovanou maskou, nemající v žádném autě současnosti obdobu! Plány na renovaci a sny o několika jízdách ročně poletují kabinou jako zlaté mušky!
V Berouně se loučíme, hoši vezou náš úlovek uložit do garáže, já beru od kamaráda své auto a vyrážím směrem k domovu! V Kutné Hoře jsem před osmou hodinou večerní a tak ještě stihnu točené pivko, jako odměnu za tři dny strávené na cestách!
Letošní rok mi poskytl dost příležitostí k tomu, jak poznat další místa v této veliké zemi. Ale úplnější poznání Francie je úkol nad jiné těžký a tak se těším na rok 2010 a věci příští!
S přáním všeho dobrého do Nového roku zdravím všechny čtenáře KH Deníku. Ivan Karlovský Kutná Hora
-
Ivan Simca KH
- Příspěvky: 2037
- Registrován: 24 led 2009 16:49
- Kontaktovat uživatele:
Re: Cestopisy
Ahoj Ivane, pěkně se to čte, máš spisovatelský střevo, já osobně bych zredukoval výčty cen náhradních dílů, v textu to trochu ruší. Myslím, že by se to dalo vydat jako publikace, jen některé výrazy kterým my rozumíme (jako např. mechové lišty apod.) nemusí pochopit všichni, to by se muselo asi nějak upravit aby to mohl číst i laik a měl z toho podobný zážitek jako my na fóru.
-
Ivan Simca KH
- Příspěvky: 2037
- Registrován: 24 led 2009 16:49
- Kontaktovat uživatele:
Re: Cestopisy
Ahoj všichni! 
Díky za názor, Paolo! Holt na sobě musím ještě pracovat, to víš mladej kluk, ruka nevypsaná! 
Příště to snad bude lepší, ale dík za uznání, těší mne to, přiznávám! Ahoj a Simcamicalement Ivan Simca KH
Díky za názor, Paolo! Holt na sobě musím ještě pracovat, to víš mladej kluk, ruka nevypsaná! Příště to snad bude lepší, ale dík za uznání, těší mne to, přiznávám! Ahoj a Simcamicalement Ivan Simca KH 
-
Michal
Re: Cestopisy
Mě se líbí druhý článek o Vedette. V tom prvním mne naprosto nezajímá, co říká nějakej mamlas v hospodě
-
Ivan Simca KH
- Příspěvky: 2037
- Registrován: 24 led 2009 16:49
- Kontaktovat uživatele:
Re: Cestopisy
Ahoj všichni!simcaklub píše:Mě se líbí druhý článek o Vedette. V tom prvním mne naprosto nezajímá, co říká nějakej mamlas v hospodě
Je třeba fórum trochu oživit, zdá se že to trochu spí! 
Nějakej (mamlas) cestovatel by mohl napsat, jak se jelo pro Simku Aronde Intendante, že! Ahoj a Simcamicalement Ivan Simca KH -
Michal
Re: Cestopisy
To těžko, když mamlas myl doma, jeli jsme s Michalem sami 
A bylo to jednoduchý. Ve středu Michal zavolal, ve čtvrtek jsem si přeházel diář, v 18h jsme vyjeli, ráno v 9h jsme byli za Limoges u Aronde, naložili, prohlédli dalších několik Simek, vyrazili zpět. Po 20h jsme se ubytovali v Mylhůzách, ráno vyjeli v 9h a v 17h jsem byl vykoupanej, napapanej a se složeným autem doma!
Toť vše
A bylo to jednoduchý. Ve středu Michal zavolal, ve čtvrtek jsem si přeházel diář, v 18h jsme vyjeli, ráno v 9h jsme byli za Limoges u Aronde, naložili, prohlédli dalších několik Simek, vyrazili zpět. Po 20h jsme se ubytovali v Mylhůzách, ráno vyjeli v 9h a v 17h jsem byl vykoupanej, napapanej a se složeným autem doma!
Toť vše
-
Ivan Simca KH
- Příspěvky: 2037
- Registrován: 24 led 2009 16:49
- Kontaktovat uživatele:
Re: Cestopisy
Ahoj všichni a Michale zvlášť!simcaklub píše:To těžko, když mamlas myl doma, jeli jsme s Michalem sami
A bylo to jednoduchý. Ve středu Michal zavolal, ve čtvrtek jsem si přeházel diář, v 18h jsme vyjeli, ráno v 9h jsme byli za Limoges u Aronde, naložili, prohlédli dalších několik Simek, vyrazili zpět. Po 20h jsme se ubytovali v Mylhůzách, ráno vyjeli v 9h a v 17h jsem byl vykoupanej, napapanej a se složeným autem doma!
Toť vše
Mamlas byl doma(já asi) a myl doma Simku, že! Jinak k tomu dovozu, dobrý počin, zdá se, že tu Francii chceme vykoupit, nebo co? Cestopis jsi odfliknul, to si přiznej! A Intendante zůstane v Čechách, nebo platí první verze?
Ahoj a Simcamicalement Ivan Simca KH
-
Michal
Re: Cestopisy
Ono nebylo ani o čem psát, Ivaner. Byla to taková rychlovka. Pojede nejspíš na Slovensko, ale předpokládám účast na akcích klubu
-
Ivan Simca KH
- Příspěvky: 2037
- Registrován: 24 led 2009 16:49
- Kontaktovat uživatele:
Re: Cestopisy
Ahoj všichni!simcaklub píše:Ono nebylo ani o čem psát, Ivaner. Byla to taková rychlovka. Pojede nejspíš na Slovensko, ale předpokládám účast na akcích klubu
Škoda, škoda, škoda! Asi se nedá víc dělat! čau a Simcamicalement Ivan Simca KH
-
Michal
Re: Cestopisy
Nechci zakládat nové téma...takže
V roce 2004 jsme jeli "expedici" kolem ČR a nyní je čas dokončit původní plán. Přibližně v půli července vyrážím, opět se Simkou 1100, znovu na cestu. Chci objet po hraniční čáře Slovenskou republiku. Mělo by to opět trvat přibližně týden. Bude se chtít někdo přidat?
Měl by to být úplný začátek tréninků na moji životní cestu. Letos Slovensko a na další roky mám taky plán
. Nedávno se mi totiž podařilo zjistit, že můj šílený nápad se dá realizovat. Kdo zná historii Simky, bude vědět co tato čísla značí: r.v.1966 26780km
Takže:
kdy? 2014
s čím? Matra Simca Rancho
co k tomu? alespoň angličtinu, víza a pevné zdraví a milion dalších "věcí"
trasa? zatím jsou dvě možnosti. Přesně dle původní trasy nebo po východním pobřeží do Kapského města
proč? no, protože..........................
V roce 2004 jsme jeli "expedici" kolem ČR a nyní je čas dokončit původní plán. Přibližně v půli července vyrážím, opět se Simkou 1100, znovu na cestu. Chci objet po hraniční čáře Slovenskou republiku. Mělo by to opět trvat přibližně týden. Bude se chtít někdo přidat?
Měl by to být úplný začátek tréninků na moji životní cestu. Letos Slovensko a na další roky mám taky plán
. Nedávno se mi totiž podařilo zjistit, že můj šílený nápad se dá realizovat. Kdo zná historii Simky, bude vědět co tato čísla značí: r.v.1966 26780kmTakže:
kdy? 2014
s čím? Matra Simca Rancho
co k tomu? alespoň angličtinu, víza a pevné zdraví a milion dalších "věcí"
trasa? zatím jsou dvě možnosti. Přesně dle původní trasy nebo po východním pobřeží do Kapského města
proč? no, protože..........................
Re: Cestopisy
Rassemblement des propriétaires de SIMCA 1300-1301-1500-1501, 19 ET 20 SEPTEMBRE 2009
Při jedné jarní návštěvě u Ivana Karlovského padla u kávy řeč i na sraz vozů Simca modelové řady1300 – 1501, kterého se Ivan plánoval zúčastnit. Sraz se měl konat ve dnech 19. – 20. září v Paray – le – Monial v regionu „La Franché Comté“. Myšlenka účasti na tomto sraze mě zaujala, protože tahle řada Simek je pro mě ta pravá „srdcová záležitost“ a hlavně moje Simca 1500 GL, rv. 1966 by si návštěvu „rodné Francie“ zasloužila! Začal jsem o tomto výletě přemýšlet čím dál víc . . . . . . a pak jednou v létě, když k nám přijela jedna „berounská dlouhovlasá blondýna, která se jmenuje Čenda“ na návštěvu, tak jsem mu o mém nápadu řekl a rozhodli jsme se, že na sraz vyrazíme. Hned večer, při opékání „buřtíků“ a popíjené plzeňského pivečka jsme začali řešit detaily výpravy.
Jako první bylo nás třeba přihlásit, což se nám po několika emailech povedlo a když jsme měli konečně potvrzenou přihlášku a v práci jsme dostali dovolenou, tak jsme se vrhli na přípravy auta na cestu. Za jeden přípravný víkend bylo nutno vyměnit : olejové náplně v motoru, převodovce a diferenciálu (samozřejmě Simca recomended Shell), novou náplň chladící kapaliny, namazat ložiska kol (Burák by mohl vyprávět proč) výměnu zapalovacích svíček, opravu AC pumpy, opravu přepínače směrových světel, opravu startéru, výměnu vadného dynama, opravu kontaktů zadního světla, výměna bezpečnostních pásů za funkční a nandání nových „dobových“ potahů. Po doplnění povinné výbavy a rezervního kola, jsme začali řešit jaké ND vezmeme s sebou. Nakonec jsme se dohodli na: sadě těsnění, klínovém řemenu, vodní a AC pumpě, gumiček do prasátek, kompletním rozdělovači, cívce, relátku, startéru, několika hadic a hadiček. Přibalili jsme kanystřík motorového oleje, patronu plastického maziva, voltmetr, nářadí a skoro půl kufru bylo zaplněno. Přidali jsme kartón pivečka, slivovičku, trochu jídla, malý vařič pro případ nouze a protože jsme se dohodli, že pojedeme „dobově“, tak ještě atlas Evropy a podrobnou mapu Francie, jeli jsme tedy bez navigace!
Den první:
A pak to konečně přišlo, 18.9. ve 3.30 ráno jsem vyjel z Čáslavi směr Beroun a dále do Francie, na tachometru byl v tu chvíli údaj 85.770 Km. Přibližně v 5:00 jsem naložil Čendu a pokračovali jsme směrem k hranicím, kde jsme posnídali, kolem 7.00 jsme překročili hranice ČR směrem do Německa. Cesta Německem probíhala bez dopravních problémů, Simca byla bez poruchy a za občasného zájmu ostatních řidičů jsme po 12.30 dojeli na čerpačku poblíž Baden-Badenu, kde jsme si dali oběd. Přibližně kolem 14.30 jsme překročili hranice do Francie a za pokřiku „Viva France“ jsme se vydali do dopravní zácpy Belfortu, kde nás úsměv pomalu přecházel! Přes Belfort jsme jeli skoro hodinu a to se naší Simce moc nelíbilo. Hranice teploty chladící kapaliny byla neustále kolem 100°C, pro jistotu jsme začali „přitápět“, což sice pomohlo teplotě chladící kapaliny, ale nepomohlo ventilu topení, který přestal fungovat. Tzn. teplota začala stoupat i v autě a taky nám začal motor na volnoběh „chcípat“! Nakonec jsme průjezd Belfortem zvládli, Simcu jsme „neuhřáli“ a v 17.45 jsme dorazili do hotelu BaB v Besanconu, kde na nás už netrpělivě očekával Ivan Karlovský s manželkou Vlastou a jejich Gertrůdou. V tomto momentě ukazoval stav tachometru 86.775 km. Takže jsme si po skoro 14 hodinách jízdy a ujetých 985 km mohli s Čendou a Ivanem připít na zdar naší výpravy! Tímto by jsme chtěli paní Vlastě poděkovat za vynikající sekanou, o kterou se s námi rozdělili. My jsme za to věnovali Ivanovi pár plechovek „plzeňský dvanáctky“, kterou jsme začali po večeři před hotelem popíjet a debatovat o autech. Večer skončil tak, že když jsme začali Ivanovi vyprávět, jak rychle je schopen Burák jezdit se Spartakem a Ivan nám to nevěřil, tak nás Vlasta okřikla, ať toho chlastání necháme, nehulákáme, že ostatní lidi už chtěj spát! Tak jsme poslechli a šli jsme si lehnout.
Den druhý:
Ráno 19.9. jsme plánovali vyjet nejdéle do 8.00 hod, abychom cestou na sraz, který se konal v Paray-le-Monial stihli poznat nějaká zajímavá místa malebného regionu „La Franché Comté“. Rozloučili jsme se s Ivanem a Vlastou a domluvili jsme se, že se setkáme až na místě srazu v Cluny. Náš plán nabral skoro hodinový skluz díky pokusu o opravu vadného ventilu topení – oprava se Honzovi bohužel nepovedla, tak jsme vyrazili a topili jsme naplno. Nakonec nám to ani tolik nevadilo, protože začalo pršet a nám bylo v autě příjemně teplo. Dále se náš plán poznávání kulturních památek změnil na hledání prodejen novin a časopisů, kde jsme sháněli inzertní noviny a časopisy, které obsahovali modýlky Simek. Poměr „navštívených trafik“ k poměru „zakoupených Simek“ byl po prvních 2 dnech přibližně 50:2 L Ale nakonec došlo i na nějaké pamětihodnosti – například historické městečko Poligny můžeme všem doporučit k návštěvě! Po obědě, se umoudřilo i počasí a kolem 14. hod jsme dorazili do Cluny, kde bylo místo srazu. Při našem příjezdu jsme byli bouřlivě přivítáni, protože o dalších účastnících „mimo Francii“ věděl jen p. Rizzo, který sraz organizoval. Chvíli po nás dorazil i Ivan s Vlastou, kteří zvolili jinou trasu než my. Sraz začal přejezdem do místního Opatství, kde jsme vyrovnali naše vozy na volném prostranství před klášterem, udělali jsme pár zajímavých fotek a dozvěděli jsme se podrobný program srazu. Pak následovala prohlídka Opatství a historického centra městečka.
Návštěvu Cluny můžeme opravdu doporučit, protože se jedná o historicky o jedno z nejdůležitějších měst ve Francii, z místního kláštera pocházelo několik francouzských papežů a zdejší opat spravoval v době největšího rozkvětu téměř 1500 klášterů po celé Francii! Díky tomu město několik století nesmírně prosperovalo, jak je patrno z historických památek dodnes. Za zmínku stojí i to, že v areálu opatství dnes sídlí „designerská střední škola“ a některé studentky neustále přitahovaly „objektiv fotopřístroje p. Karczmarka“. Ještě před odjezdem nám praskla silonová koncovka jednoho ze čtyř táhel řazení. Měli jsme ale štěstí, že Ivan je měl všechny s sebou a jedno nám věnoval – tímto by jsem mu chtěl ještě jednou veřejně poděkovat!
Po prohlídce pokračoval sraz spanilou jízdou z Cluny do Paray-le-Monial. A protože jsme jeli hned druzí, tak jsme měli neustále ve zpětném zrcátku cca 10 Simek – byl to opravdu krásný pohled.
Některé z nich byly opravdové skvosty, např. zlatá Simca 1500 Automatique nebo černá Simca 1500 GLS Break. Cestou jsme se s Honzou rozhodli, že se dál srazu nezúčastníme a naplánujeme si vlastní program. Dojeli jsme s kolonou do Paray-le-Monial, rozloučili jsme se a pak jsme pokračovali na místo setkání s Burákem, který se tudy vracel z chalupy v Portugalsku. Povečeřeli jsme v grillu „Bufalo Bill“ a pak jsme na parkovišti před hotelem BaB pokračovali debatami o autech a popíjením plechovek Gambrinusu, které se Burákovi nechtělo vézt zpátky do Čech.
Den třetí:
Nedělní ráno 20.9. nás přivítalo slunečními paprsky na horizontu, po snídani jsme zkontrolovali Simcu a vydali jsme se do města Orleans. Stav tachometru byl : 87.067 km. Tento den byl nejklidnější a z hlediska počasí nejkrásnější den z celé této krátké dovolené. Proto jsme se rozhodli, že si ho „opravdu užijeme“. Vydali jsme se po vedlejších silnicích a pomalou klidnou jízdou jsme poznávali krásy Francie, cestou jsme viděli hodně zajímavých míst, staveb, ale i několik vrakovišť a autobazarů – bohužel pro nás byla neděle a všude bylo zavřeno! Cestou jsme udělali spoustu krásných fotek a i oběd jsme si uvařili v přírodě. Po obědě jsme se vydali dále a v jedné vesnici kousek před Auxerre jsme na fotbalovém hřišti objevili burzu „čehokoli z druhé ruky“. Prodávalo se zde skoro všechno, oblečení, starožitnosti, nádobí, knihy, hračky a občas i ND na auta. Ve vzduchu byla cítit příležitost výhodného nákupu, prošli jsme burzu celou, ale bohužel kromě pár drobností jsme na nic zajímavého nenarazili, Čenda už začínal být nervózní a chtěl to „zabalit“ a pokračovat v cestě, když jsme v předposledním stánku objevili prodejce modýlků aut! Po krátkém hledání jsme objevili i Simcy, tak jsme si dohromady koupili asi 10 modýlků – to byl pro prodejce už celkem zajímavý obchod, takže jsme se dostali na průměrnou cenu jednoho modýlku pod 10 €. S pocitem dobrého obchodu a s vědomím, že už nebudeme muset „běhat po trafikách“ jsme se vydali dále do Orleans, kde jsme se opět ubytovali v hotelu BaB. Stav tachometru ukazoval : 87.468 km.
Den čtvrtý:
Ráno jsme za drobného deště vyrazili do místa, kam by se měl každý Simkař alespoň jednou v životě podívat - dnes v pondělí 21.9. nás čekal druhý cíl naší cesty – POISSY! Město, kde se naše Simca (a nejen ona) vyráběla. Do Poissy jsme přijeli hned dopoledne a stav tachometru ukazoval 87.679 km. Bohužel muzeum CAPPPY, kde je možno vidět kolekci vozů Simca a Talbot jsme hledali více jak 2 hodiny. Projeli jsme město několikrát a ani místí lidé nám nebyli schopni poradit, kde by muzeum mohlo být. Nakonec jsme se telefonicky spojili s Michalem Vítkem, který nám poradil kde se muzeum nachází. Když jsme tam konečně dorazili, tak byla právě polední přestávka, takže jsme měli skoro 2 hodiny čas. Tak jsme vyrazili na oběd, na nákup a stihli jsme udělat i pár fotek naší Simcy u továrny, kde byla vyrobena – bohužel dnes je zde již místo nápisu Simca logo PSA L. Po 14. hod jsme dorazili do muzea - už bylo otevřeno. Po zakoupení lístků jsme se bez průvodce vypravili na prohlídku, focení Simek a dalších relikvií spojených s jejich výrobou. Za sebe můžu říct jen tolik, že i když v expozici nenajdete žádné moderní technologie, různé 3D projekce nebo „laserové show“, tak prohlídka opravdu stojí za shlédnutí! Krátce jsme se dali „do řeči“ i s pány, kteří v muzeu pracují a dozvěděli jsme se, že všichni jsou bývalí pracovníci Simcy a pracují zde zadarmo. Dále že většina exponátů je v soukromých rukou a majitelé svoje vozy jen pro potřeby muzea zapůjčili !!! Bohužel jsme se taky dozvěděli, že koncern PSA nemá velký zájem o muzeum, které přežívá zejména díky nadšení fandů značky Simca! Byli velice překvapeni, že jsme se z Čech do Poissy vydali Simcou – jeden z nich dokonce vzal foťák a šel si nás s naším autem vyfotit! Na oplátku jsme se zase mohli my s naší Simcou vyfotit přímo před vchodem do muzea. Po zakoupení drobných suvenýrů a dalších několika modýlků jsme se vydali směrem k domovu. Rozhodli jsme se jet kolem „velké Paříže“, abychom se vyhnuli odpolední dopravní špičce. Kolem 19. hod jsme přijeli do Chalon Au Champagne, kde jsme se ubytovali opět v našem oblíbeném BaB. Stav tachometru byl 87.891 km a Simca jela bez jediného problému – teda až na neustále zapnuté topení.
Den pátý:
Poslední den úterý 22.9. naší výpravu čekala už jen cesta domů. Nemá smysl podrobně popisovat cestu domů přes malou část Francie a „nesnesitelně“ nudné Německo, takže závěrem už jen trochu čísel. Vyjeli jsme ráno kolem 8.00 hod a jeli jsme téměř non-stop domů, do Čáslavi jsem přijel před 22.hod a stav tachometru ukazoval : 88.906 km, tzn. ujeli jsme podle tachometru 3236 km. Při setkání s Burákem jsme si od něho půjčili navigaci, takže jsme mohli porovnat i odchylku tachometru, tzn. když jsme ujetou vzdálenost přepočítali, vyšlo nám, že jsme najeli „skutečných“ 3060 km za 5 dní, při průměrné spotřebě 9,8 l / km! Ještě k té spotřebě, když jsme jezdili mimo dálnice, tak nám vlastní spotřeba klesla na cca 8,5 l / 100 km. A hlavně, když si odmyslíme táhlo řazení a vadný ventil topení, tak cesta proběhla bez žádné další poruchy! A jak je naším dobrým zvykem, když jsem po příjezdu domů zastavil a vypnul motor, dal jsem Simce pusu na znáček u kapoty a poděkoval za to, jak nám cestou sloužila. Snad jen tolik, že když jsem ráno přišel k autu a chtěl Simcu přeparkovat do garáže, tak jsem zjistil, že do rána bylo prázdné levé zadní kolo . . . .
Při jedné jarní návštěvě u Ivana Karlovského padla u kávy řeč i na sraz vozů Simca modelové řady1300 – 1501, kterého se Ivan plánoval zúčastnit. Sraz se měl konat ve dnech 19. – 20. září v Paray – le – Monial v regionu „La Franché Comté“. Myšlenka účasti na tomto sraze mě zaujala, protože tahle řada Simek je pro mě ta pravá „srdcová záležitost“ a hlavně moje Simca 1500 GL, rv. 1966 by si návštěvu „rodné Francie“ zasloužila! Začal jsem o tomto výletě přemýšlet čím dál víc . . . . . . a pak jednou v létě, když k nám přijela jedna „berounská dlouhovlasá blondýna, která se jmenuje Čenda“ na návštěvu, tak jsem mu o mém nápadu řekl a rozhodli jsme se, že na sraz vyrazíme. Hned večer, při opékání „buřtíků“ a popíjené plzeňského pivečka jsme začali řešit detaily výpravy.
Jako první bylo nás třeba přihlásit, což se nám po několika emailech povedlo a když jsme měli konečně potvrzenou přihlášku a v práci jsme dostali dovolenou, tak jsme se vrhli na přípravy auta na cestu. Za jeden přípravný víkend bylo nutno vyměnit : olejové náplně v motoru, převodovce a diferenciálu (samozřejmě Simca recomended Shell), novou náplň chladící kapaliny, namazat ložiska kol (Burák by mohl vyprávět proč) výměnu zapalovacích svíček, opravu AC pumpy, opravu přepínače směrových světel, opravu startéru, výměnu vadného dynama, opravu kontaktů zadního světla, výměna bezpečnostních pásů za funkční a nandání nových „dobových“ potahů. Po doplnění povinné výbavy a rezervního kola, jsme začali řešit jaké ND vezmeme s sebou. Nakonec jsme se dohodli na: sadě těsnění, klínovém řemenu, vodní a AC pumpě, gumiček do prasátek, kompletním rozdělovači, cívce, relátku, startéru, několika hadic a hadiček. Přibalili jsme kanystřík motorového oleje, patronu plastického maziva, voltmetr, nářadí a skoro půl kufru bylo zaplněno. Přidali jsme kartón pivečka, slivovičku, trochu jídla, malý vařič pro případ nouze a protože jsme se dohodli, že pojedeme „dobově“, tak ještě atlas Evropy a podrobnou mapu Francie, jeli jsme tedy bez navigace!
Den první:
A pak to konečně přišlo, 18.9. ve 3.30 ráno jsem vyjel z Čáslavi směr Beroun a dále do Francie, na tachometru byl v tu chvíli údaj 85.770 Km. Přibližně v 5:00 jsem naložil Čendu a pokračovali jsme směrem k hranicím, kde jsme posnídali, kolem 7.00 jsme překročili hranice ČR směrem do Německa. Cesta Německem probíhala bez dopravních problémů, Simca byla bez poruchy a za občasného zájmu ostatních řidičů jsme po 12.30 dojeli na čerpačku poblíž Baden-Badenu, kde jsme si dali oběd. Přibližně kolem 14.30 jsme překročili hranice do Francie a za pokřiku „Viva France“ jsme se vydali do dopravní zácpy Belfortu, kde nás úsměv pomalu přecházel! Přes Belfort jsme jeli skoro hodinu a to se naší Simce moc nelíbilo. Hranice teploty chladící kapaliny byla neustále kolem 100°C, pro jistotu jsme začali „přitápět“, což sice pomohlo teplotě chladící kapaliny, ale nepomohlo ventilu topení, který přestal fungovat. Tzn. teplota začala stoupat i v autě a taky nám začal motor na volnoběh „chcípat“! Nakonec jsme průjezd Belfortem zvládli, Simcu jsme „neuhřáli“ a v 17.45 jsme dorazili do hotelu BaB v Besanconu, kde na nás už netrpělivě očekával Ivan Karlovský s manželkou Vlastou a jejich Gertrůdou. V tomto momentě ukazoval stav tachometru 86.775 km. Takže jsme si po skoro 14 hodinách jízdy a ujetých 985 km mohli s Čendou a Ivanem připít na zdar naší výpravy! Tímto by jsme chtěli paní Vlastě poděkovat za vynikající sekanou, o kterou se s námi rozdělili. My jsme za to věnovali Ivanovi pár plechovek „plzeňský dvanáctky“, kterou jsme začali po večeři před hotelem popíjet a debatovat o autech. Večer skončil tak, že když jsme začali Ivanovi vyprávět, jak rychle je schopen Burák jezdit se Spartakem a Ivan nám to nevěřil, tak nás Vlasta okřikla, ať toho chlastání necháme, nehulákáme, že ostatní lidi už chtěj spát! Tak jsme poslechli a šli jsme si lehnout.
- Besancon.JPG (156.29 KiB) Zobrazeno 8053 x
Ráno 19.9. jsme plánovali vyjet nejdéle do 8.00 hod, abychom cestou na sraz, který se konal v Paray-le-Monial stihli poznat nějaká zajímavá místa malebného regionu „La Franché Comté“. Rozloučili jsme se s Ivanem a Vlastou a domluvili jsme se, že se setkáme až na místě srazu v Cluny. Náš plán nabral skoro hodinový skluz díky pokusu o opravu vadného ventilu topení – oprava se Honzovi bohužel nepovedla, tak jsme vyrazili a topili jsme naplno. Nakonec nám to ani tolik nevadilo, protože začalo pršet a nám bylo v autě příjemně teplo. Dále se náš plán poznávání kulturních památek změnil na hledání prodejen novin a časopisů, kde jsme sháněli inzertní noviny a časopisy, které obsahovali modýlky Simek. Poměr „navštívených trafik“ k poměru „zakoupených Simek“ byl po prvních 2 dnech přibližně 50:2 L Ale nakonec došlo i na nějaké pamětihodnosti – například historické městečko Poligny můžeme všem doporučit k návštěvě! Po obědě, se umoudřilo i počasí a kolem 14. hod jsme dorazili do Cluny, kde bylo místo srazu. Při našem příjezdu jsme byli bouřlivě přivítáni, protože o dalších účastnících „mimo Francii“ věděl jen p. Rizzo, který sraz organizoval. Chvíli po nás dorazil i Ivan s Vlastou, kteří zvolili jinou trasu než my. Sraz začal přejezdem do místního Opatství, kde jsme vyrovnali naše vozy na volném prostranství před klášterem, udělali jsme pár zajímavých fotek a dozvěděli jsme se podrobný program srazu. Pak následovala prohlídka Opatství a historického centra městečka.
- Cluny.JPG (92.91 KiB) Zobrazeno 8053 x
Po prohlídce pokračoval sraz spanilou jízdou z Cluny do Paray-le-Monial. A protože jsme jeli hned druzí, tak jsme měli neustále ve zpětném zrcátku cca 10 Simek – byl to opravdu krásný pohled.
- Spanilka.JPG (64.98 KiB) Zobrazeno 8052 x
- paray le monial.jpg (68.62 KiB) Zobrazeno 8088 x
Nedělní ráno 20.9. nás přivítalo slunečními paprsky na horizontu, po snídani jsme zkontrolovali Simcu a vydali jsme se do města Orleans. Stav tachometru byl : 87.067 km. Tento den byl nejklidnější a z hlediska počasí nejkrásnější den z celé této krátké dovolené. Proto jsme se rozhodli, že si ho „opravdu užijeme“. Vydali jsme se po vedlejších silnicích a pomalou klidnou jízdou jsme poznávali krásy Francie, cestou jsme viděli hodně zajímavých míst, staveb, ale i několik vrakovišť a autobazarů – bohužel pro nás byla neděle a všude bylo zavřeno! Cestou jsme udělali spoustu krásných fotek a i oběd jsme si uvařili v přírodě. Po obědě jsme se vydali dále a v jedné vesnici kousek před Auxerre jsme na fotbalovém hřišti objevili burzu „čehokoli z druhé ruky“. Prodávalo se zde skoro všechno, oblečení, starožitnosti, nádobí, knihy, hračky a občas i ND na auta. Ve vzduchu byla cítit příležitost výhodného nákupu, prošli jsme burzu celou, ale bohužel kromě pár drobností jsme na nic zajímavého nenarazili, Čenda už začínal být nervózní a chtěl to „zabalit“ a pokračovat v cestě, když jsme v předposledním stánku objevili prodejce modýlků aut! Po krátkém hledání jsme objevili i Simcy, tak jsme si dohromady koupili asi 10 modýlků – to byl pro prodejce už celkem zajímavý obchod, takže jsme se dostali na průměrnou cenu jednoho modýlku pod 10 €. S pocitem dobrého obchodu a s vědomím, že už nebudeme muset „běhat po trafikách“ jsme se vydali dále do Orleans, kde jsme se opět ubytovali v hotelu BaB. Stav tachometru ukazoval : 87.468 km.
Den čtvrtý:
Ráno jsme za drobného deště vyrazili do místa, kam by se měl každý Simkař alespoň jednou v životě podívat - dnes v pondělí 21.9. nás čekal druhý cíl naší cesty – POISSY! Město, kde se naše Simca (a nejen ona) vyráběla. Do Poissy jsme přijeli hned dopoledne a stav tachometru ukazoval 87.679 km. Bohužel muzeum CAPPPY, kde je možno vidět kolekci vozů Simca a Talbot jsme hledali více jak 2 hodiny. Projeli jsme město několikrát a ani místí lidé nám nebyli schopni poradit, kde by muzeum mohlo být. Nakonec jsme se telefonicky spojili s Michalem Vítkem, který nám poradil kde se muzeum nachází. Když jsme tam konečně dorazili, tak byla právě polední přestávka, takže jsme měli skoro 2 hodiny čas. Tak jsme vyrazili na oběd, na nákup a stihli jsme udělat i pár fotek naší Simcy u továrny, kde byla vyrobena – bohužel dnes je zde již místo nápisu Simca logo PSA L. Po 14. hod jsme dorazili do muzea - už bylo otevřeno. Po zakoupení lístků jsme se bez průvodce vypravili na prohlídku, focení Simek a dalších relikvií spojených s jejich výrobou. Za sebe můžu říct jen tolik, že i když v expozici nenajdete žádné moderní technologie, různé 3D projekce nebo „laserové show“, tak prohlídka opravdu stojí za shlédnutí! Krátce jsme se dali „do řeči“ i s pány, kteří v muzeu pracují a dozvěděli jsme se, že všichni jsou bývalí pracovníci Simcy a pracují zde zadarmo. Dále že většina exponátů je v soukromých rukou a majitelé svoje vozy jen pro potřeby muzea zapůjčili !!! Bohužel jsme se taky dozvěděli, že koncern PSA nemá velký zájem o muzeum, které přežívá zejména díky nadšení fandů značky Simca! Byli velice překvapeni, že jsme se z Čech do Poissy vydali Simcou – jeden z nich dokonce vzal foťák a šel si nás s naším autem vyfotit! Na oplátku jsme se zase mohli my s naší Simcou vyfotit přímo před vchodem do muzea. Po zakoupení drobných suvenýrů a dalších několika modýlků jsme se vydali směrem k domovu. Rozhodli jsme se jet kolem „velké Paříže“, abychom se vyhnuli odpolední dopravní špičce. Kolem 19. hod jsme přijeli do Chalon Au Champagne, kde jsme se ubytovali opět v našem oblíbeném BaB. Stav tachometru byl 87.891 km a Simca jela bez jediného problému – teda až na neustále zapnuté topení.
Den pátý:
Poslední den úterý 22.9. naší výpravu čekala už jen cesta domů. Nemá smysl podrobně popisovat cestu domů přes malou část Francie a „nesnesitelně“ nudné Německo, takže závěrem už jen trochu čísel. Vyjeli jsme ráno kolem 8.00 hod a jeli jsme téměř non-stop domů, do Čáslavi jsem přijel před 22.hod a stav tachometru ukazoval : 88.906 km, tzn. ujeli jsme podle tachometru 3236 km. Při setkání s Burákem jsme si od něho půjčili navigaci, takže jsme mohli porovnat i odchylku tachometru, tzn. když jsme ujetou vzdálenost přepočítali, vyšlo nám, že jsme najeli „skutečných“ 3060 km za 5 dní, při průměrné spotřebě 9,8 l / km! Ještě k té spotřebě, když jsme jezdili mimo dálnice, tak nám vlastní spotřeba klesla na cca 8,5 l / 100 km. A hlavně, když si odmyslíme táhlo řazení a vadný ventil topení, tak cesta proběhla bez žádné další poruchy! A jak je naším dobrým zvykem, když jsem po příjezdu domů zastavil a vypnul motor, dal jsem Simce pusu na znáček u kapoty a poděkoval za to, jak nám cestou sloužila. Snad jen tolik, že když jsem ráno přišel k autu a chtěl Simcu přeparkovat do garáže, tak jsem zjistil, že do rána bylo prázdné levé zadní kolo . . . .
Spartaka a Simku, pak s Burákem dýmku !
Re: Cestopisy
Tady posílám za Ivana reportáž z lednové cesty do Francie na setkání, které každý rok pořádá pro své členy Club Simca France, volí se členi výboru klubu, zveřejňuje se finanční zpráva, hodnotí se akce uplynulého roku, diskutuje se o připravovaných akcích, řeší se refabrikace dílů, problémy s legislativou kolem veteránů ve Francii, atd. Ivan to všechno zrekapituloval takhle:
Několik slov úvodem. Hlavním účelem této naší již třetí cesty, koncem ledna do Paříže, je účast na výroční schůzi CSF. Zkratka znamená Club Simca France a oba, já a Michal V. jsme členy tohoto klubu.
Tentokrát se nám podaří spojit několik věcí najednou! Již zmíněná schůze se koná v době, kdy je též v Paříži otevřena výstava veteránů, literatury, náhradních dílů a jiných artefaktů jménem Retromobile 2010. Plánovaný odjezd je ve čtvrtek 28.ledna nastaven tak, abychom měli dostatek času si po cestě odpočinout a taktéž navštívit i tuto výstavu. Na rozdíl od Michala jsem na Retromobile ještě nebyl a tak se moc těším, po říjnovém Automedonu asi tuším, co mne čeká! Konečný zážitek však moje očekávání daleko předčí.
Zatím ale zpět na začátek naší cesty. Počasí nevěští nic dobrého, zima jak má být panuje v Čechách a o situaci v Německu si neděláme iluze. Snad jen to, že němečtí silničáři neberou peníze za kecy, ale za práci, živí naši naději na dobrou cestu! A přesvědčíme se, že na rozdíl od naší vlasti je tomu skutečně tak! Prahu opouštíme ve čtvrtek okolo 18.hodiny. Cesta na Rozvadov probíhá klidně a po natankování a kávě frčíme večerním Německem bez problémů. K ránu spíme nedaleko francouzské hranice asi dvě hodiny. V noci místy sněžilo, ale na německých dálnicích je situace doslova,“jako by se nechumelilo“. V Německu je všude dost sněhu,ale ve Francii s blížící se Paříží sněhu ubývá, až zmizí úplně. Je pátek, 29.ledna a v Paříži je 8 a půl stupně nad nulou a hustě prší. Návštěva Retromobile nám zabere několik hodin, ale nelitujeme času ani námahy! Zaparkujeme v podzemních garážích nedaleko výstavního areálu. Garáže mi připomínají filmy s Alainem Delonem ze 70tých let, ve kterých také často bylo vidět Simky, mimo jiných aut z této doby. Skleněné střechy nad auty jsou jako řešeto a tak všude okolo nás teče. Raději vyrážíme na výstavu. Hala číslo 7 u Versailleské brány je opravdu obrovská a tak není nic překvapujícího, že se několikrát ztratím a musím se zorientovat tak, že volám Michala mobilním telefonem! Ale stánek s časopisy, které by Michala zajímaly a kde jsem sám cosi koupil, už prostě nenajdu! Zato si fotografuji závodní prototyp Matra-Simca 670, se kterým Graham Hill a Henri Pescarolo zvítězili v roce 1973 v závodě 24hodin Le Mans! Stánky klubů Peugeot, Citroen a dalších značek jsou obleženy spoustou zájemců. Club Simca France se letos nezúčastní a tak slídím po všem možném. Kupuji také nějaká autíčka. Zdravím se s prodejcem náhradních dílů, kterého znám ze srazů vozů Simca. Nic nekupuji, ale loučíme se slovy „ á Bastogne“, takže se uvidíme v květnu v Belgii! Procházím výstavní prostory křížem krážem až nakonec unaven čekám na Michala na smluveném místě. Jsem plný dojmů ze vší té nádhery. Můj celkový dojem z Retromobile je takový, že tolik nádherných a vzácných veteránů v majetku jednotlivců ale i klubů a profesionálních prodejců( Sotheby’s například) se prostě jen tak nevidí! Také firmy, které se zabývají renovací automobilů profesionálně zde mají pěkné výstavní stánky. Ukazují zde výsledky své práce a lákají zájemce. Lahůdek pro oči a srdce automobilového fanouška je zde nepřeberné množství! Čas nás ale dohání a tak výstavu opouštíme.Venku stále prší a tak bereme auto z garáží a hledáme obchod s technickou literaturou, kde kupuji katalog náhradních dílů na typ Simky, který mne velmi zajímá. Potom odjíždíme do města Poissy nedaleko Paříže, kde se v sobotu koná schůze klubu. Nalézáme hotel Balladins, ze kterého je vidět továrna PSA, čili bývalá továrna SIMCA. Unaveni jdeme spát. Spíme oba jako zabití, Michal usíná, jen lehne, po ujetí více než tisíce kilometrů se nelze divit! Po dvanácti hodinách spánku budeme ráno jako rybičky!
Ráno vstáváme obligátně v osm. Venku je bílo! Je to sice jen poprašek jeden až dva centimetry, ale na letních gumách to může být pro Francouze docela veselé (my máme samozřejmě kvalitní zimní obutí)! Ale není, neboť vozovky jsou všude posolené a ze zbytku ploch do oběda sníh mizí. Na schůzi přijíždí mnoho účastníků v Simkách a Talbotech, tak jako loni i předloni. Ani náš známý Marc se svým kabrioletem Simca Aronde Océane není osamocen, neboť vozů Simca Aronde je zde více!
Schůze začíná v 10 hodin dopoledne a trvá asi tři hodiny, včetně doplňovacích voleb. Ještě před schůzí vyřizujeme nějaké vzkazy, přebírám objednané náhradní díly, jež lze nakoupit prostřednictvím klubu. Schůze se koná na zámečku Chateau de Villiers přímo v Poissy. Zámecká knihovna je obložena dřevem a regály plnými starých knih. Za předsednickým stolem vévodí místnosti obrovský kamenný krb a ze stropu září veliké lustry. Atmosféra opravdu vhodná pro setkání milovníků starých aut! Po schůzi se formou švédských stolů podává pohoštění. Vybíráme si dle chuti z nabídky francouzských lahůdek. Výborné paštiky, saláty a další pochoutky zaženou hlad dokonale! Francouzi pijí víno, nealko nápoje jsou též k dispozici. Vyřizujeme nějaké klubové záležitosti ohledně časopisu a podobně. Na schůzi jsou přítomni dva zástupci Belgického Klubu Simca Matra Talbot a tak s nimi též po schůzi debatujeme o srazu. 10. mezinárodní sraz Simca se koná letos v květnu ve městě Bastogne na jihu Belgie. Všichni se na sraz těšíme. Poté se většina účastníků přesunuje do budovy CAAPY, což je muzeum značky Simca, dnes ale budované v duchu současného majitele, čili PSA. Mimo hlavní expozice automobilů naší oblíbené značky lze zde dnes vidět i různé sportovní speciály Peugeot a Talbot. Protože oba jsme v muzeu byli již několikrát, opouštíme je brzy po srdečném rozloučení se všemi známými i neznámými Simkaři, kteří jsou zde přítomni. „Au revoir á Bastogne“ zní muzeem Simca a my míříme do městečka Epone asi 20km na západ od Poissy. Tam od Jeana L., našeho dobrého známého, Michal přebírá objemnou zásilku, která mu sem byla zaslána. Po krátkém pohoštění odjíždíme již navečer směrem k domovu. V plánu je dosáhnout města Chalons en Champagne a přespat v hotelu. Nežli ale dosáheme tohoto cíle, jedeme po dálnici zpět do Paříže. Do tohoto kouzelného města přijíždíme však již za soumraku. Po levé straně míjíme Bouloňský lesík, což je obrovský lesopark, známý z mnoha románů i filmů, hlavně detektivních. Po napojení na okruh, zvaný Peripherique, máme po pravé straně nádherně rozsvícenou Eiffelovu věž. Celá Paříž září v soumraku jako obrovské pole diamantů. Zář velkoměsta nás obklopuje ze všech stran. Tato záplava světel se odráží i v hladině řeky Seiny, kterou přejíždíme po dlouhém mostě. Celé toto zářící divadlo mohu sledovat proto, že neřídím a tak se mohu kochat pohledem na toto moře světel. Eiffelovka z něho vystupuje jako obrovitý, zářící maják. Čtvrť La Defence s moderní architekturou leží nalevo, míjíme tuto západní část Paříže a náhle svítí Eiffelova věž také nalevo. Je to proto, že centrum města objíždíme spodem tak, abychom se mu vyhnuli a co nejrychleji Paříž opustili. To se nám daří a tak pokračujeme večerní krajinou až do našeho cíle. V Chalons en Champagne jede Michal najisto a tak bereme zavděk hotelem Formule 1,kde jsme spali již loni.
Vše vychází a ráno po dobré kávě a snídani vyrážíme směrem do města Verdun. Setkáváme se u benzínové pumpy s jistým Francouzem, který Michalovi cosi poslal do Čech, ale zásilka se vrátila zpět. Michal si balíček převezme a po krátkém seznámení následujeme našeho nového známého kamsi za město, kde má stodolu plnou Simek! Po otevření vrat zíráme na tři Simky 1100TI, vzadu je jeden Renault a Simca1000 s původní posuvnou otvírací střechou. Vpředu stojí krásná Simca 1301 Spécial ,posledního ročníku výroby v modré metalíze a s vinylem potaženou střechou, moc pěkné auto! Asi hodinová debata se netočí kolem ničeho jiného nežli jsou auta naší oblíbené značky! Poté se loučíme a spěcháme dále. Než překročíme hranice Německa, musíme nakoupit nějaké sýry, víno a další lahůdky pro naše drahé polovičky a já také aftershave pro sebe, že! Také se mi podaří díky Michalovi ulovit v trafice modýlek Simky 9 Sport za dobrou cenu. Kupuji oba, které mají na skladě, myslím i na kamaráda Iva T. Ale již musíme začít spěchat, neboť máme ještě jednu zastávku a odbočku do hor v Německu! Jedeme kamsi nad město Mannheim, tam má Michal něco vyřídit a nesnese to odkladu! Jedeme podle pokynů navigátora GPS a já usuzuji, že naše cesta asi povede přes Lucembursko. Je tomu tak a my tankujeme plnou nádrž paliva za cenu o hodně nižší, než ve Francii a ještě mnohem levněji, než v Německu. Do městečka v horách dorážíme v půl páté, ale člověk, kterého hledáme není doma. Michal je vmžiku rozhodnut počkat do osmi hodin. Je to sice dvě a půl hodiny čekání, ale nenamítám ani slovo. „Ty jsi ten, kdo tady rozhoduje“ říkám a tak čekáme a debatujeme o právě prožitém víkendu. Čekání se vyplatilo, neboť pan X přijíždí v 19,15 ke svému domu! Během několika minut je vše vyřízeno, Michal nakládá ztracený balík do auta a my konečně vyrážíme k domovu! Cesta ubíhá dobře a tak jsme krátce po půlnoci na Rozvadově. Michal tankuje a já doplňuji hladinu kofeinu, neboť za celý den nebyla ani chvilka času na vypití kávy! Pokračujeme k domovu a v Praze jsme asi v jednu. Rychle vykládáme objemný náklad a spěcháme do Kutné Hory. V cíli jsme okolo druhé a po vyložení mé maličkosti a objemných zavazadel se srdečně loučíme. Michal spěchá k domovu a ráno do práce, tak mu na rozloučenou říkám „have a nice day“! Tak to také je a náš výlet končí jako velmi úspěšný a plný pěkných zážitků!
Reportáž z cesty do Paříže a zpět vyprávěl Ivan Karlovský, Kutná Hora
Já jen dodám, že oba balíky (jeden z Francie a druhý z Německa) byly v ČR předány firmě DPD, která je nedoručila a poslala zpět odesílateli, takže jsem si je musel pak cestou vyzvednout osobně. Na jednom balíku bylo napsáno, že adresa neexistuje (sedí do písmene s mou občankou) a na druhém bylo, že adresát nebyl zastižen (až na to, že Maruška je doma nepřetržitě, ale nikdo nezvonil ani nenechal ve schránce lístek...). Všechno jsem reklamoval, tak čekám jak to dopadne, každopádně při komunikaci se zahraničím doporučuju upozornit, aby to poslali radši normální poštou, nebo PPL, která je tuším mezinárodní, protože jinak ty jejich místní dopravní agentury to tady předají DPD a DPD se na to vys.ere
Fotky z Retromobile jsou tady: http://michaltalbot.rajce.idnes.cz/Retromobile_10/
Několik slov úvodem. Hlavním účelem této naší již třetí cesty, koncem ledna do Paříže, je účast na výroční schůzi CSF. Zkratka znamená Club Simca France a oba, já a Michal V. jsme členy tohoto klubu.
Tentokrát se nám podaří spojit několik věcí najednou! Již zmíněná schůze se koná v době, kdy je též v Paříži otevřena výstava veteránů, literatury, náhradních dílů a jiných artefaktů jménem Retromobile 2010. Plánovaný odjezd je ve čtvrtek 28.ledna nastaven tak, abychom měli dostatek času si po cestě odpočinout a taktéž navštívit i tuto výstavu. Na rozdíl od Michala jsem na Retromobile ještě nebyl a tak se moc těším, po říjnovém Automedonu asi tuším, co mne čeká! Konečný zážitek však moje očekávání daleko předčí.
Zatím ale zpět na začátek naší cesty. Počasí nevěští nic dobrého, zima jak má být panuje v Čechách a o situaci v Německu si neděláme iluze. Snad jen to, že němečtí silničáři neberou peníze za kecy, ale za práci, živí naši naději na dobrou cestu! A přesvědčíme se, že na rozdíl od naší vlasti je tomu skutečně tak! Prahu opouštíme ve čtvrtek okolo 18.hodiny. Cesta na Rozvadov probíhá klidně a po natankování a kávě frčíme večerním Německem bez problémů. K ránu spíme nedaleko francouzské hranice asi dvě hodiny. V noci místy sněžilo, ale na německých dálnicích je situace doslova,“jako by se nechumelilo“. V Německu je všude dost sněhu,ale ve Francii s blížící se Paříží sněhu ubývá, až zmizí úplně. Je pátek, 29.ledna a v Paříži je 8 a půl stupně nad nulou a hustě prší. Návštěva Retromobile nám zabere několik hodin, ale nelitujeme času ani námahy! Zaparkujeme v podzemních garážích nedaleko výstavního areálu. Garáže mi připomínají filmy s Alainem Delonem ze 70tých let, ve kterých také často bylo vidět Simky, mimo jiných aut z této doby. Skleněné střechy nad auty jsou jako řešeto a tak všude okolo nás teče. Raději vyrážíme na výstavu. Hala číslo 7 u Versailleské brány je opravdu obrovská a tak není nic překvapujícího, že se několikrát ztratím a musím se zorientovat tak, že volám Michala mobilním telefonem! Ale stánek s časopisy, které by Michala zajímaly a kde jsem sám cosi koupil, už prostě nenajdu! Zato si fotografuji závodní prototyp Matra-Simca 670, se kterým Graham Hill a Henri Pescarolo zvítězili v roce 1973 v závodě 24hodin Le Mans! Stánky klubů Peugeot, Citroen a dalších značek jsou obleženy spoustou zájemců. Club Simca France se letos nezúčastní a tak slídím po všem možném. Kupuji také nějaká autíčka. Zdravím se s prodejcem náhradních dílů, kterého znám ze srazů vozů Simca. Nic nekupuji, ale loučíme se slovy „ á Bastogne“, takže se uvidíme v květnu v Belgii! Procházím výstavní prostory křížem krážem až nakonec unaven čekám na Michala na smluveném místě. Jsem plný dojmů ze vší té nádhery. Můj celkový dojem z Retromobile je takový, že tolik nádherných a vzácných veteránů v majetku jednotlivců ale i klubů a profesionálních prodejců( Sotheby’s například) se prostě jen tak nevidí! Také firmy, které se zabývají renovací automobilů profesionálně zde mají pěkné výstavní stánky. Ukazují zde výsledky své práce a lákají zájemce. Lahůdek pro oči a srdce automobilového fanouška je zde nepřeberné množství! Čas nás ale dohání a tak výstavu opouštíme.Venku stále prší a tak bereme auto z garáží a hledáme obchod s technickou literaturou, kde kupuji katalog náhradních dílů na typ Simky, který mne velmi zajímá. Potom odjíždíme do města Poissy nedaleko Paříže, kde se v sobotu koná schůze klubu. Nalézáme hotel Balladins, ze kterého je vidět továrna PSA, čili bývalá továrna SIMCA. Unaveni jdeme spát. Spíme oba jako zabití, Michal usíná, jen lehne, po ujetí více než tisíce kilometrů se nelze divit! Po dvanácti hodinách spánku budeme ráno jako rybičky!
Ráno vstáváme obligátně v osm. Venku je bílo! Je to sice jen poprašek jeden až dva centimetry, ale na letních gumách to může být pro Francouze docela veselé (my máme samozřejmě kvalitní zimní obutí)! Ale není, neboť vozovky jsou všude posolené a ze zbytku ploch do oběda sníh mizí. Na schůzi přijíždí mnoho účastníků v Simkách a Talbotech, tak jako loni i předloni. Ani náš známý Marc se svým kabrioletem Simca Aronde Océane není osamocen, neboť vozů Simca Aronde je zde více!
Schůze začíná v 10 hodin dopoledne a trvá asi tři hodiny, včetně doplňovacích voleb. Ještě před schůzí vyřizujeme nějaké vzkazy, přebírám objednané náhradní díly, jež lze nakoupit prostřednictvím klubu. Schůze se koná na zámečku Chateau de Villiers přímo v Poissy. Zámecká knihovna je obložena dřevem a regály plnými starých knih. Za předsednickým stolem vévodí místnosti obrovský kamenný krb a ze stropu září veliké lustry. Atmosféra opravdu vhodná pro setkání milovníků starých aut! Po schůzi se formou švédských stolů podává pohoštění. Vybíráme si dle chuti z nabídky francouzských lahůdek. Výborné paštiky, saláty a další pochoutky zaženou hlad dokonale! Francouzi pijí víno, nealko nápoje jsou též k dispozici. Vyřizujeme nějaké klubové záležitosti ohledně časopisu a podobně. Na schůzi jsou přítomni dva zástupci Belgického Klubu Simca Matra Talbot a tak s nimi též po schůzi debatujeme o srazu. 10. mezinárodní sraz Simca se koná letos v květnu ve městě Bastogne na jihu Belgie. Všichni se na sraz těšíme. Poté se většina účastníků přesunuje do budovy CAAPY, což je muzeum značky Simca, dnes ale budované v duchu současného majitele, čili PSA. Mimo hlavní expozice automobilů naší oblíbené značky lze zde dnes vidět i různé sportovní speciály Peugeot a Talbot. Protože oba jsme v muzeu byli již několikrát, opouštíme je brzy po srdečném rozloučení se všemi známými i neznámými Simkaři, kteří jsou zde přítomni. „Au revoir á Bastogne“ zní muzeem Simca a my míříme do městečka Epone asi 20km na západ od Poissy. Tam od Jeana L., našeho dobrého známého, Michal přebírá objemnou zásilku, která mu sem byla zaslána. Po krátkém pohoštění odjíždíme již navečer směrem k domovu. V plánu je dosáhnout města Chalons en Champagne a přespat v hotelu. Nežli ale dosáheme tohoto cíle, jedeme po dálnici zpět do Paříže. Do tohoto kouzelného města přijíždíme však již za soumraku. Po levé straně míjíme Bouloňský lesík, což je obrovský lesopark, známý z mnoha románů i filmů, hlavně detektivních. Po napojení na okruh, zvaný Peripherique, máme po pravé straně nádherně rozsvícenou Eiffelovu věž. Celá Paříž září v soumraku jako obrovské pole diamantů. Zář velkoměsta nás obklopuje ze všech stran. Tato záplava světel se odráží i v hladině řeky Seiny, kterou přejíždíme po dlouhém mostě. Celé toto zářící divadlo mohu sledovat proto, že neřídím a tak se mohu kochat pohledem na toto moře světel. Eiffelovka z něho vystupuje jako obrovitý, zářící maják. Čtvrť La Defence s moderní architekturou leží nalevo, míjíme tuto západní část Paříže a náhle svítí Eiffelova věž také nalevo. Je to proto, že centrum města objíždíme spodem tak, abychom se mu vyhnuli a co nejrychleji Paříž opustili. To se nám daří a tak pokračujeme večerní krajinou až do našeho cíle. V Chalons en Champagne jede Michal najisto a tak bereme zavděk hotelem Formule 1,kde jsme spali již loni.
Vše vychází a ráno po dobré kávě a snídani vyrážíme směrem do města Verdun. Setkáváme se u benzínové pumpy s jistým Francouzem, který Michalovi cosi poslal do Čech, ale zásilka se vrátila zpět. Michal si balíček převezme a po krátkém seznámení následujeme našeho nového známého kamsi za město, kde má stodolu plnou Simek! Po otevření vrat zíráme na tři Simky 1100TI, vzadu je jeden Renault a Simca1000 s původní posuvnou otvírací střechou. Vpředu stojí krásná Simca 1301 Spécial ,posledního ročníku výroby v modré metalíze a s vinylem potaženou střechou, moc pěkné auto! Asi hodinová debata se netočí kolem ničeho jiného nežli jsou auta naší oblíbené značky! Poté se loučíme a spěcháme dále. Než překročíme hranice Německa, musíme nakoupit nějaké sýry, víno a další lahůdky pro naše drahé polovičky a já také aftershave pro sebe, že! Také se mi podaří díky Michalovi ulovit v trafice modýlek Simky 9 Sport za dobrou cenu. Kupuji oba, které mají na skladě, myslím i na kamaráda Iva T. Ale již musíme začít spěchat, neboť máme ještě jednu zastávku a odbočku do hor v Německu! Jedeme kamsi nad město Mannheim, tam má Michal něco vyřídit a nesnese to odkladu! Jedeme podle pokynů navigátora GPS a já usuzuji, že naše cesta asi povede přes Lucembursko. Je tomu tak a my tankujeme plnou nádrž paliva za cenu o hodně nižší, než ve Francii a ještě mnohem levněji, než v Německu. Do městečka v horách dorážíme v půl páté, ale člověk, kterého hledáme není doma. Michal je vmžiku rozhodnut počkat do osmi hodin. Je to sice dvě a půl hodiny čekání, ale nenamítám ani slovo. „Ty jsi ten, kdo tady rozhoduje“ říkám a tak čekáme a debatujeme o právě prožitém víkendu. Čekání se vyplatilo, neboť pan X přijíždí v 19,15 ke svému domu! Během několika minut je vše vyřízeno, Michal nakládá ztracený balík do auta a my konečně vyrážíme k domovu! Cesta ubíhá dobře a tak jsme krátce po půlnoci na Rozvadově. Michal tankuje a já doplňuji hladinu kofeinu, neboť za celý den nebyla ani chvilka času na vypití kávy! Pokračujeme k domovu a v Praze jsme asi v jednu. Rychle vykládáme objemný náklad a spěcháme do Kutné Hory. V cíli jsme okolo druhé a po vyložení mé maličkosti a objemných zavazadel se srdečně loučíme. Michal spěchá k domovu a ráno do práce, tak mu na rozloučenou říkám „have a nice day“! Tak to také je a náš výlet končí jako velmi úspěšný a plný pěkných zážitků!
Reportáž z cesty do Paříže a zpět vyprávěl Ivan Karlovský, Kutná Hora
Já jen dodám, že oba balíky (jeden z Francie a druhý z Německa) byly v ČR předány firmě DPD, která je nedoručila a poslala zpět odesílateli, takže jsem si je musel pak cestou vyzvednout osobně. Na jednom balíku bylo napsáno, že adresa neexistuje (sedí do písmene s mou občankou) a na druhém bylo, že adresát nebyl zastižen (až na to, že Maruška je doma nepřetržitě, ale nikdo nezvonil ani nenechal ve schránce lístek...). Všechno jsem reklamoval, tak čekám jak to dopadne, každopádně při komunikaci se zahraničím doporučuju upozornit, aby to poslali radši normální poštou, nebo PPL, která je tuším mezinárodní, protože jinak ty jejich místní dopravní agentury to tady předají DPD a DPD se na to vys.ere
Fotky z Retromobile jsou tady: http://michaltalbot.rajce.idnes.cz/Retromobile_10/
-
Michal
Re: Cestopisy
kdyby se chtěl někdo inspirovat
http://www.cestoffka.cz/data/oman2010.pdf
http://www.cestoffka.cz/data/cestopisukrajina2010.pdf
http://www.cestoffka.cz/data/oman2010.pdf
http://www.cestoffka.cz/data/cestopisukrajina2010.pdf
-
Michal
Re: Cestopisy
slíbený cestopis z druhé části expedice "Okolo ČSSR".
Těm, kteří se nedokáží přenést přes chyby v češtině nedoporučuji číst a zbytečnými komentáři mi kazit několikahodinovou práci s přepisem pro ty, kterým jde spíš o obsah
Rozpaky. To je slovo, které mojí ranní náladu charakterizuje nejlépe. Na jednu stranu mám radost, že zase vyrážím se Simkou někam dál, do nových krajů, na druhou stranu mi dokončení expedice "Okolo ČSSR" trvalo předlouhých sedm let. V roce 2004 jsem, s několika dalšími, objel po hraniční čáře Českou republiku, dnes vyrážím objet Slovensko. "To je blízko", řekne si každý. Ale také každý byl akorát v Tatrách, v Bratislavě a se školou v Banské Bystrici u památníku SNP. A dál? Co ukrajinské hranice, cikánské osady u maďarských hranic, slovenská strana Karpat? No uvidíme. Pokud mne nesežerou medvědi a nepobijí cikáni.
No, ono to tak rychlé není. Zatím doma panuje čilý chaos. Děti a pes se pletou pod nohama, manželka balí už asi desátou tašku a ukládá ji do rozměrného kufru jejího Mercedesu. Jede totiž s dětmi na Vysočinu. Já ji připevňuji na střechu nové kolo a podesáté se ubezpečuji, že nemůže spadnout. Ještě udílím asi milion instrukcí k autu, cestě, nákladu na střeše, naposledy zalévám kytky a krmím ryby a krátce pře jedenáctou dopoledne konečně vyrážíme. Daniela jede přede mnou a já kontroluji kolo. Před hlavním tahem na Příbram se loučíme, ona směr Žďár nad Sázavou, já směr ke "staré benešovské". Oblékám své veteránské rukavice, je to jako symbol dlouhých cest a za zvuku motoru a kapek deště vyrážím. Tato hudba mne bude provázet celou cestu, protože do Talbotu 1100 jsem nedal úmyslně rádio.
Cesta přes Česko je dost úmorná. Jednak chci být v 15h v Bratislavě, což s úmyslem jet po okreskách nejde dohromady. Samé objížďky a kamiony. Alespoň že ten déšť ustává. Do Bratislavy přijíždím v 18h! a i tak posledních 100km jedu po dálnici. Ale důležitou schůzku i večerní posezení s přáteli stíhám.
Sobotní ráno se v Gajárech loučím s přáteli a začínám svoji cestu. Jsem na hranicích s Rakouskem. Tak jdem na to!
Nejdřív se však musím vrátit do Malacek pro benzín. U nás že je drahý? Tankuji za 1,44E, což je bez pár halířů 40,-Kč. Teď již otáčím vůz k jihovýchodu na Zátorskú Novú Ves. Cestou nakupuji něco málo do zásob. Hlavně vodu, protože už teď v 9h ráno teplota leze přes 25stupňů. Nápad vykoupat se v jezeru, kolem kterého jedu, mi kazí množství rekreačních chat a cedule s upozorněním na sinice. No, nemusím mít všechno. Cestou okolo Devína přijíždím do Bratislavy a tou tentokrát jenom projíždím. Jedu přes Lafranconiho most, v té době ještě nevím, že za měsíc z něj budu skákat bungee . Pokračuji směr Györ a těsně před maďarskou hranicí odbočuji k vodní nádrži Hrušov. Kolem areálu vodních sport a podél přehrady je velmi dobrá cesta. Vpravo rameno Dunaje, vlevo cyklostezka a přehrada, kterou ale přes val s cyklostezkou není vidět. Ve Vojce nad Dunajem přejíždím vodní dílo Gabčíkovo - Nagymarosz, které bylo v devadesátých letech minulého století pravidelných tématem Televizních novin. Blíží se poledne a moje představa klidného koupání a dobré hospůdky pozvolna bere za své. Na hrázi vodního díla zastavuji. Dělám si pár fotek přehrady a Slováci pár fotek mé Simky. Hned za hrází je restaurace U Nimróda, nabízející slovenské a maďarské speciality. Cestou jsem viděl několik billboardů a protože je přesně 12h, odbočuji k němu. Překrásný dřevěný srub, příjemná obsluha, upravené okolí, na auto vidím od stolu, takže mohu nechat obě okna otevřená, což je v tomto počasí velké plus. Objednávám si "Zemiakové placky plnene so syrom" a Vineu. Z radia od baru je slyšet slovenština, z kuchyně maďarština. "Jižanská" hudba, krásné počasí, božský klid. Slibuji si, že musím jezdit častěji. Oběd je výborný. Dvě tenké bramborové placky naplněné strouhaným sýrem neznámé chuti a polité jemným dresinkem. Dlouho se ale nezdržuji, dnešní díl cesty je dlouhý a jediný camp, poblíž čáry, je v Levicích. Ale nic o něm nevím. Pokud bych neuspěl, musel bych hledat noclech v lesích u cikánských osad při maďarských hranicích. Radši jedu dál. Nakonec se v nížinatých krajích našel i čistý rybník, kde jsem moc rád osvěžil tělo. Další krajina byla vesměs nezajímavá, v dlouhých rovinách se střídali obydlené vísky s neobydlenými, a to až do Štúrova. Tam jsem špatně odbočil a při cestě zpět boční ulicí jsem narazil na muzeum starých aut. Samozřejmě ho jdu navštívit. V každé místnosti domu byly staré věci. Jedna místnost s dětskými hračkami, druhá s domácím nářadím. V další fotoaparáty, jinde vysavače nebo staré vybavení kuchyní. Venkovní expozice, kde stály auta byla pro mne zajímavější. I když - 99% bylo na renovaci. I Simca se našla. Krátce jsem popovídal s majitelem, předal suvenýr a pokračoval. Dál byl kraj stejný. Placka, pole, vesnice, placka, pole, vesnice. V mapě nacházím camp v Šaľe, přímo na trase. Bohužel tam nic není. Důkladně procházím podrobnou mapu Slovenska, kterou jsem včera koupil. Zmíněný camp v Levicích v ní také není. Pak nacházím značku campu hned za Velkým Krtíšem. U termálního koupaliště. Bude tam asi dost lidí, ale i čas pokročil a možností moc není. Lesy tu nejsou a spát na poli nechci. Mé obavy se potvrzují na místě. Koupaliště dnes, v sobotu nacpané k prasknutí. Ale pro stan místa dost. Platím 5E a zajíždím dovnitř. Nejdřív jdu spláchnout prach z cest "místním folklorem", jak říkáme pivům místních pivovarů v místech, které s přáteli navštěvujeme. Tady se "místní folklor" jmenuje Corgoň a není zlý. Z jídelního lístku mne nic neláká a tak si dávám jen dršťkovou. Je sice horká a v tomto počasí, jenomže přísun tekutin za uplynulé dva dny byl slabý, tak alespoň něco. Protože ze mne leje pot proudem a restaurace nemá klimatizaci, jdu postavit stan a smočit se do bazénu. Moje předpověď, že lidé budou již odcházet se plní a skutečně za chvíli je koupaliště poloprázdné a já se mohu osvěžit v chloru. Rybník v lese by mi byl milejší, ale tady alespoň mají hospodu, čehož využívám po koupeli a doplňuji opět tekutiny "místním folklorem". Rozepsaný cestopis beru sebou a mohu zmínit historické prameny této expedice a popíjet u toho.
Někdy v šedesátých nebo sedmdesátých letech vyšel ve Světě motorů článek a mapa cesty okolo ČSSR. Tehdy se to jelo s běžnými vozy jako autoturistika, navštěvovali se pamětihodnosti a další radovánky. Mne ten nápad zaujal a v roce 2004 jsem jel první díl, okolo ČR. Přidalo se tenkrát několik lidí, fotky jsou na webu a v klubovém časopise vyšel i článek.
Rozdíly oproti českému pohraničí jsou velké. U nás je většina pohraničí tvořena hory, rybníky, řekami, z čehož plyne spousta možností pro turistiku. S tím souvisí dostatek campů, obchodů, hospod. A taky lesů pro nás, kteří radši táboříme v poklidu mimo civilizaci. Jižní a jihovýchodní hranice Slovenska nic takového nenabízí. Proto je tu tolik volných plání, opuštěných domů a taky statků (bývalých JZD, po slovensky JRD - jednotné robotnické družstvo). V každém z nich bych si dokázal představit SIMCAMUZEUM, pro které tak těžko hledáme prostory v ČR. Trochu to zlehčuji, ono i u nás v pohraničí je dost opuštěných objektů, možní i víc než tu. Souvisí to nejspíš se bývalou socialistickou politikou země, kdy se v odlehlém místě postavila továrna, podnikové byty a město bylo na světě. A když ne fabrika, tak vojenský útvar. Ale zpět k expedici. Takovéto cesty jsou úžasné k tomu, aby člověk zpomalil, vypnul notebook, telefon i myšlenky a užíval si ten holý základ toho, k čemu byl automobil vymyšlen - k cestování. Vždyť i cesta je cíl. A CÍLEM TÉTO EXPEDICE JE JEN CESTA.
O sedmé ráno mne budí místní omladina hlasitou hudbou a sluníčko svými horkými paprsky. Je čas rychle posnídat, sbalit a vypadnout. Silnice v mém směru je prázdná, v protisměru to vypadá, že koupaliště praskne ve švech. Obloha vymetená a vedro už teď ráno. Hodně cest vede bohužel po červeně značené silnici, žluté většinou jsou slepé a bílé nejsou vůbec. Vždy, jak je to možné, sjíždím na ty menší Velmi často je na nich nový asfaltový koberec, i když se jedná o zapadlou silnici. Také u nich stojí cedule o čerpání financí z fondů EU. Vida, nemusí se vše rozkrást jako u nás. Jinak je to tu stejné. Nové domy se střídají s těmi starými a ty zase s těmi, co již svému účelu dosloužily. Ve Fil'akovu na sebe upozorňuje krásný hrad. Hned za ním je autobusové nádraží, jako vystřižené ze starých filmů. Slouží ještě svému účelu. Žádný eRťák ani eŠka ale nejsou v dohledu, a tak pokračuji dál. Krajina se opět placatí, přibývá polorozpadlých domů, obyvatelstvo je tmavší. Je nedělní ráno, dost lidí míří do kostela. Už není problém na benzínce potkat obsluhu, která na Vás mluví maďarsky. V Tornal'e zastavuji u Teska pro doplnění zásob. Kupuji nějaké ovoce, v tomhle vedru se stejně nic jiného jíst nedá. Uvnitř je puštěná klimatizace a je vidět ven na Simku. Koukám na parkovišti na místní vozový park. Převládají vozy nižší střední třídy, stáří průměrné. Nejstarší jsou tam Š120 a VAZ2105, samozřejmě v tuzingových úpravách. Také je tu hustá síť železnic, bohužel jediný vlak jel okolo právě ve chvíli, kdy jsem byl na benzínce. Což jsem dopsal právě ve chvíli, kdy kolem projela rychlíková souprav tažená "Brejlovcem". Měl jsem štěstí, jak by řekli děti pokaždé, když vidí vlak
. Před Rožňavou odbočuji na žlutou cestu přes národní park Slovenský kras. Je to příjemná změna. Přibývá zatáček, stromů a klidu. Nevím sice, zda se mi to podaří projet až na konec, protože mapa ukazuje část cesty jako zrušenou. Intuice mne ale vede dál. Protože je poledne, zastavuji u jedné z infocedulí a při malém obědě z vlastních zásob si čtu něco z historie http://www.slovenskykras.cz/. Cesta ubíhá docela rychle, zaháním myšlenky "co bych dělal, kdyby auto nevydrželo" a těším se na další kilometry. Dojíždím do obce, kde by měla cesta končit. Dle mapy je čitelná cesta, která z ničeho nic má končit. Jedu dál krokem po zpevněné cestě, vyhýbám se dírám a velkým loužím, ale po chvíli se cesta mění opět v asfaltku s dobrým povrchem a šíří akorát pro mé autíčko. Kilometry cesty vedou krásným původním lesem, žádné stromořadí smrků. Tuto část cesty si fakt vychutnávám. Když se dva kužely žlutých světel z předních reflektorů mé Simky zjevují v další obci z cesty, kterou nejspíš znají jen místní, pár z nich se udiveně otáčí. Za vesnicí se tyčí kopce, které jako by z oka vypadli těm, které člověk nachází v zemích bývalé Jugoslávie. Právem očekávám blížící se moře za některém z nich. Místo něj se ale objevuje za jedním kopcem elektrárna a za dalším Turnianský hrad (http://sk.wikipedia.org/wiki/Turniansky_hrad). Za úrovní Košic jsou již domy opět upravenější a obyvatelstvo stále namíchané. Ale klasický cikánský slum, jak ho zná většina z televizních zpráv zatím jeden malý a to ještě na okraji normální obce. Ne že bych o to nějak stál, něco takového vidět, ale tak nějak s tím na své cestě počítám. Naopak, obce jsou upravené, zastávky autobusů nerozbité, květiny a okrasné keře i před domy, na volné ulici. V jednom malém městečku vede silnice podivně sídlištěm, nebo jsem možná špatně odbočil, ale najednou projíždím mezi čtyřmi vybydlenými cikánskými paneláky. Jak tak někdo může žít, brrr. . Čumák Simky směřuje do Čierné nad Tisou. Je tam vlakové překladiště, kde se překládal náklad ze železnice SSSR do vagónů ČSSR, neboť každá železnice měla odlišný rozchod. Třeba budu mít štěstí nafotit nějaké mašiny. (Asi bych měl zde vysvětlit, že po tom, co moji kluci dostali o Vánocích pod stromeček mašinky, se železnice stala dalším z mých koníčků a v jednom pokoji doma se již staví modelová železnice.) A štěstí mám. Lokomotiva "Hektor" , u ČD již vyřazena z provozu stojí v depu, do kterého je z okraje silnice dobře vidět. A hned vedle 7 dalších "Hektorů" a 2 "Čmeláci". Dělám několik fotografií a pokračuji v cestě. Objíždím Čiernou přes železniční přejezd na druhou stranu. Na konci obce vidím hlídku "Policije". Již asi čtvrtou za cestu. Pouštím plyn a nechávám plynule klesnout rychlost na 50km/h. Sice mi v Simce nejde tachometr, ale zhruba. Za obcí odbočuji v duchu hesla "co nejblíže k čáře". Bez varování vjíždím do cikánské vesnice. Sice tu nejsou slumy, ale normální domy. No normální...já mám o normálnosti jinou představu. Vybydlené domky, udupaná hlína okolo místo trávníku a zahrady, všude spousta cikánů. Ne pár, ale spousta, tak dvacet okolo jednoho domu. I na silnici přede mnou. Děti si hrají a nechápavě hledí na starou Simku se žlutými světly, ozařující jejich vesnici. Myslím, že i lidé z okolních vesnic toto místo objíždějí. Jedno dítě, asi 12-leté mne zdraví. Žádný zdvižený prostředníček nebo pokřiky,prostě pokynutím zdraví, ostatní uhýbají včas z cesty a já konstantní rychlostí projíždím celou vesnicí v délce asi půl kilometru. Tady bych fakt nechtěl zůstat viset nepojízdný. Po pravé ruce mám ukrajinskou hranici. Míjím další hlídku "Policije". Užhorod na dohled. Blížím se k Vyšnému Nemeckému a zajíždím až k hraničnímu přechodu. Samozřejmě ale do bezpečné vzdálenosti . Dělám pár fotek a dopisuji tento cestopis. Míjím kolonu kamionů a skrz obec se napojuji na hlavní silnici. Na křižovatce stojí další hlídka. Kouká se dost nepřátelsky, jednu dodávku právě pouští ze svých spár. Nevšímám si jich. "Stáre", slyším otevřeným okénkem, když řadím a rozjíždím se na křižovatce. O jejich kontrolu nestojím. Napětí opadá. Již jsem ve vnitrozemí, pro dnešek to stačilo. Je 17h, ze severu se blíží černé mraky. Jedu k Zemplínské Šíravě, kde jsou nějaké campy. První je spíš tábořiště. Sice docela slušné, ale bez možnosti večeře. Druhý camp má pouze stánek s párky. Třetí má i bazén a je plný. Ale má restauraci. Nacházím klidnější místo na okraji campu a jdu si zaplavat. Šírava je velká nádrž, ale vypadá to, jako by o turisty nikdo nestál. Pár průměrných campů a polorozpadlý hotel ze socialistické éry. Stavím stan za zvuku hromů jdu na večeři. Ale restauraci jsem přecenil. Mají již pouze klasický stánkový sortiment, zbytek je po celém dni sněden a ze zbylé nabídky nebylo o co stát. Dávám si tedy polívku, "místní folkor", tentokrát Šariš. Zítra mám v plánu navštívit Mořské oko, na které jsem viděl cedule cestou. A pak se vrátit na východ. Hraniční přechod Ubl'a je nejvýchodnější průjezdná část Slovenska a bod obratu mé expedice. Zítřek bych rád trochu volněji. A také mne láká nocování v přírodě, snad to půjde. Nejvíc mne tu na Slovensku překvapuje minimum turistiky. U nás je každý rybník, každý kopec, každý hrad využit pro cestovní ruch. Tady jsou jezera prázdná, kopce opuštěné a z hradů zříceniny. Z čeho ti lidé žijí? Ze zemědělství a těch málo služeb? Továrny tu nejsou, montovnu jsem potkal jednu. Dopíjím třetí folklor a jdu se po pláži podívat na ten zpustlý hotel, který je hned vedle campu. V 21h ulehám ke spánku. Bouřka má ale jiný názor a začíná bičovat můj stan kroupami, deštěm a silným větrem. Přikolíkoval jsem stan dobře? Prozíravě jsem dal auto na severní stranu, odkud vane vítr. Přemýšlím, zda se raději nepřemístit do auta. Ale při představě spaní ve zkroucené poloze na sedačkách, nechávám kroupy kroupami a usínám.
Ráno je obloha opět bez mráčku. Umývárna s nápisem "teplá voda" nabízí vodu pouze ledovou. Co se dá dělat, neváhám. Při pohledu do svých zásob dostávám chuť na čerstvé pečivo a tak balím a vyrážím na cestu. Nasnídám se po nákupu v některém z místních obchodů. Což se mi zakrátko daří a u Flašova potoka snídám ve stínu lesa. V 8h ráno již parkuji pod kopcem na liduprázdném parkovišti. Taky kdo by tu co v tuto hodnu pohledával. Obouvám si tenisky a stoupám vzhůru do kopce. Za dvacet minut jsem u Mořského oka (http://cs.wikipedia.org/wiki/Morsk%C3%A9_oko). Sedím na břehu a pozoruji ryby. Je tu fakt úžasně. Zdržím se asi hodinu.
Cestou k východnějšímu hraničnímu přechodu Ubl'a potkávám další tři hlídky. Mají solidní terenní auta, většinou MB-G, případně LR Defender. Zatímco Vyšné Nemecké je běžný přechod, hlavně pro kamionovou dopravu, Ubl'a je malý horský přechod. Láká mne pokračovat na druhou stranu. Je vůbec Ukrajina v EU nebo v "schengenu"? Ptám se sám sebe. Nakonec nei odrazuje absence navazujících ukrajinských cest v severní části s možností návratu jinudy a taky celní formality nejsou zrovna z nejrychlejších. Takže jindy. Trasa z Ubl'y přes Medzilaborce do Svidníku vede po cestách se špatným povrchem podél krásných lesů. Stále převládá buk a ostatní listnáče. Není proto moc přístupný a i louky okolo zejí prázdnotou. Před Svidníkem zastavuji u slušně vypadajícího motorestu a s protivnou obsluhou a mizerným výběrem. Na druhé straně mne zaujímají dva tanky, německý a sovětský. Po obědě tam tedy zajíždím a zjišťuji, že se jedná o pomník z 2.světové války, odkazující na boje v této oblasti. Vedle šipka na "ÚDOLÍ SMRTI" mě ukazuje další směr. Projíždím vesnicí a dostávám se ke křižovatce. Pomáhá mi turistický ukazatel. Po několika stech metrech vidím v poli dva tanky. Fotím je. To ale přece není 2,5km, jak bylo na šipce. Jedu dál a dobře dělám. Dostávám se k pomníčku a za ním je v louce rozseto dalších osm sovětských tanků. Vypadá to impozantně a strašidelně zároveň. Je to jiný pomník než ty, které bez zájmu míjíme ve městech. V duchu vidím, jak se tanky s mocným řevem valí údolím a kosí vše v cestě. Jsem rád, že jsem toto nezažil.
Svidník je dalším z chudších okresních měst. Špatná hospodářská situace má jednu výhodu. Nestojí kolem silnice žádné otravné billboardy . Překvapuje mne, že i zde, v polském pohraničí vidím názvy obcí ve dvou jazycích Slovensky a azbukou. Patrně proto, jak mi prozrazuje ojedinělý billboard, že zde žijí Rusíni. Alespoň reklama je zve ke sčítání pod heslem "Dejte o sobě vědět". Jako u maďarských hranic, kde jeden billboard hlásil "dejte o sobě vědět" a druhý zval na demonstraci "proti maďarské rozpínavosti. Z těchto myšlenek mne vytrhuje konec cesty v jedné z vesnic. Špatně jsem přečetl mapu a asi dvoukilometrový úsek cesty byl zrušen. Vracet se 15km zpět se mi ale nechce a tak se opět pomaloučku vydávám po kamenité cestě vymleté vodou. Poslední úsek vede již po louce, které řidiči přede mnou dali přednost před cestou. Dělám totéž. Opět jsou slyšet hromy a Polsko sem zase posílá bouřku. V Bardejově mne bouřka dohání. Bardejov je rovněž okresní město, na rozdíl od Svidníku ale výrazně více prosperující. Protože bouřka jde na jih a já na severozápad a protože po každé bouřce vyjde opět sluníčko, za několik minut si opět užívám letního dne. Hlavně se po dešti épe dýchá. . Cesta mne vede podél Popradu,který byl patrně nedávno rozvodněný. Místy se cesta upravuje. Na jednom úseku musím zastavit a počkat, až položí a uválcují nový kus asfaltu. Naštěstí Simca je výrazně užší, než Audi A6 přede mnou a na rozdíl od ní se vejdu na druhou polovinu silnice, té starší. Raději si nechávám od Audi odstup. Ale oba špatně odbočujem a za chvíli jsem u JRD. Koukám do mapy a zjišťuji, že chybu. Otáčím se, Audi končí u jednoho z domů a já se kousek vracím a odbočuji na správnou cestu. Po několika kilometrech je ale jasné, že tudy lze jen projet za cenu auta, do půli dveří, špinavého od louží. Za tu cenu mi to nestojí. Opět se otáčím a vracím se. Ještě zkouším možnost přejetí na druhou stranu řeky, u které jsem, ale není nikde most. Musím se vrátit. Je půl páté a mapa říká, že hodinu a půl odtud by měl být camp. A pokud ne, o kus dál v Polsku je jezero s několika campy. Camp na sebe upozorňuje cedulí, což je dobré znamení. Ale to, co se zjevuje po pravé straně silnice, není camp, ale oáza. Oáza klidu a pohody. Překrásný camp, vyznamenaný jako nejlepší a nejhezčí na Slovensku. Platím 7E a dostávám pohled a žeton do sprch. Příjemná maličkost. Ještě mi majitel čerstvě poseká trávu a mohu stavět stan. Lehce začíná pršet a tak dostavím a jdu na večeři. Dávám si cheba se škvarkovou pomazánkou, na kterou upozorňuje jídelní lístek. Následně dostávám kuřecí maso na žampionech s jemnou omáčkou a kroketami a navíc salát. Ne nasypaný okolo jídla, ale jako samostatný chod. Chutná to výborně. Dopíjím Šariš a jdu si dát sprchu a převléknout se ze zpoceného a promoklého oblečení. Leje totiž opět jako z konve a opět se přidávají kroupy. Podle hesla "Zlidšti se, když máš možnost, nevíš jak bude zítra" se kromě osprchování i holím. Převlékám se do suchých džín, trika a obouvám kanady. Je mi fajn teploučko a čisťoučko. Mohu se vrátit do hospůdky, kde posedím. Zítra mne čekají Tatry.
Ráno je sice zataženo, ale bez deště. Než oschne stan, dávám si snídani. Šunku s vejci a čerstvé pečivo. Pak ještě projdu camp, zkouknu řeku Dunajec, u které camp leží. Zrovna má třetí povodňový stupeň. Na kanoi je to úzké, ale na kajak super. Balím stan, loučím se s milými provozovateli a opouštím oázu. Po chvilce je zřejmé, že nejlepší na Dunajec je raft. Řeka se totiž rozšiřuje a objevuje se několik půjčoven raftů a vorů a několik raftů je vidět i na vodě. Dunajec je řeka, vytékající z Czastztynsskieho jezera v Polsku, několik kilometrů tvoří hraniční čáru a pak se opět vrací do Polska. Zastavuji u čerpací stanice a doplňuji dvacet litrů do nádrže. Simca 1100 má nádrž na nějakých 35 litrů, takže nic moc. Přejíždím Magurské sedlo a na vrcholu dělám několik fotek. Je ale opět pod mrakem a nepříjemně fouká. V údolí stojí Vojnianská Hora. Vypadá trochu jako sopka. Napadá mi, že na ní nestojí žádný hrad. Sjíždím ze sedla do údolí k obci Výborná. Opět cikánská ves. Jak proboha přišla k tomuto jménu?? . Ne tak drsná jako ta u Čiernej, ale i tak zvyšuji pozornost. Hlavně kvůli množství mrňat, motajících se po silnici. Další obec už cikánská není. Pro změnu tam ale právě dokončili opravu kanalizace. A vytrvalé deště vyplavili čerstvě zasypané díry. Musím opatrně.Nechávám si větší odstup od Fordky z bratislavskou značkou. Míjím dva koňské povozy. Jako v Rumunsku . Přede mnou se již začínají zvedat kopce Belianských Tater. Jejich vrcholky jsou skryty v mracích. Nicméně "Cesta svobody", jak je nazývána nejsevernější cesta Vysokými Tatrami, je plná hotelů, penzionů, obchodů. Raději jen projíždím. Podél silnice vede železniční trať. "To by mne zajímalo, co zde jezdí" říkám si a zastavuji na příhodném místě a čekám na soupravu, kterou jsem minul v jednom z městeček. Za chvilku přijíždí vlak, ne nepodobný metru. Fotím jej dětem. Oblačnost se trhá a vykukuje sluníčko. Hory jsou ale stále v mracích. Ani to nevypadá, že bych projížděl hory. Vichřice v minulých letech zničila většinu lesa. Kolem cest, kam oko dohlédne, jsou vykácené planiny. Když se mraky ještě rozestoupí, odbočuji alespoň na Štrbské Pleso. Dělám pár fotek. Lákají mne vrcholky Tater, ale nemám potřebné vybyvení. Ale já se připravím . Liptovský Hrádek a Liptovský Mikuláš projíždím bez zastavení. Hned za Liptovskou Marou otáčím čumák své Simky opět na sever. Koukám po nějakém obchůdku s ovčím sýrem. Ten se mi nedaří najít, ale nacházím v kopcích pod Oravou krámek s vínem. Kupuji Tokajské a Medovinu. O několik desítek kilometrů dál zastavuji u restaurace, nabízející tradiční slovenská jídla. No, že by kuře s bramborem bylo vyloženě slovenské??S ovčím sýrem ani Oravskou slaninou nemám moc štěstí a to už jsem u Oravské nádrže. Campy, rekreační život a město Námestovo. Pryč odtud tak rychle, že zapomínám zkontrolovat mapu a zajíždím si dobrých 20 kilometrů. Silnice, po které jsem se totiž vydal, vede jen do Polska. Vracím se a za městem kontroluji mapu. Chci se podívat na Kysuckou lesní železnici (http://www.kysuckemuzeum.sk), která je 25km vzdálená. Pak bude čas po dívat se po nějakém noclehu. Mapa totiž žádný camp nenabízí. Proto po prohlídce železnice pokračuji na západ a nakonec nacházím i výborně zásobený obchod se sýry. Nakupuji jich pár a stavím v lese na svačinu. Mapa mi žádný camp nenabídla a ani místní o žádném nevědí. Táboření v lese pod širákem při každonočních bouřkách s občasnými kroupy zavrhuji. A co u nás, napadá mi. Asi 10km za čarou jeden vidím. Jsem u Čadci, to není daleko. Přejíždím hranici a odbočuji na dlouhou slepou silnici, na které by dva slibované campy měli být. První je docela malý a bez hospody, druhý ale nenacházím. Asi již není. Vracím se tedy do prvního. Stavím stan a chystám se ke spánku. Je sice teprve 20h, ale únava se sčítá a jiný program tu stejně nevymyslím. Zítra je poslední den
Vstávám v 7h a o půl hodiny později jsem již na cestě. Překračuji přechod zpět na Slovensko, tentokrát po hlavní silnici, protože jsem, pro změnu, špatně odbočil. Alespoň cestou kupuji něco k jídlu a hledám klidný kout, kde se najíst. Dlouho se mi to nedaří, nakonec ale nacházím odbočku na lesní cestu, kde zastavuji a dává si snídani v trávě. Ale jen do té doby, než přijíždí traktor s lesníky. Zaháním myšlenky na to, že moje cesta dnes končí, vždyť si ji chci užít na 100%. Za chvilku opouštím lesy a jsem zpět na hlavním tahu. Koukám do mapy, ale moc možností. Ze severu na jih vede hlavní tah a od něj do Karpat dlouhé slepé cesty.V Bytči alespoň doplňuji palivo. Pokračovat musím podál řeky Váh. V Novom Meste nad Váhom mne upoutává odbočka na Čachtice. Koukám do mapy a rozhoduji se na hrad podívat. Nakonec přijíždím dlouhou asfaltovou cestou k mýtině, kde již stojí několik aut. Zastavuji, posilním se z vlastních zásob a šlapu k hradu. Čachtický hrad (http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cachtick%C3%BD_hrad) je vlastně zřícenina, o kterou se překvapivě nikdo nestará. V ČR je spousta zřícenin, které mají alespoň základní údržbu a informační panely. Tady je cedule s historií taky, ale nic víc. Ani vstupné se tedy neplatí, když není komu.
Pak již sjíždím do Nového Mesta a dál na Myjavu. Hranici překračuji u osady Šance. Ta byla vždy česká, resp.moravská, lidé byli moraváci, ale po rozdělení Československa připadla Slovensku. Ani protesty místních nepomohli. Samotný hraniční přechod je prázdný. Z jedné budovy bude zřejmě restaurace, o čemž svědčí práce na budově. Druhá chátrá. Je zvláštní, že Češi a Slováci zde měli mezi sebou závoru. Je dobře, že už zase můžeme mezi sebou volně cestovat.
Expedice končí. Jsem rád, že jsem ji podnikl. Že jsem ji jel se Simkou řady 1100, stejně jako první část. Jsem v cíli? Ne, vždyť samotná cesta byla cíl
Těm, kteří se nedokáží přenést přes chyby v češtině nedoporučuji číst a zbytečnými komentáři mi kazit několikahodinovou práci s přepisem pro ty, kterým jde spíš o obsah
Rozpaky. To je slovo, které mojí ranní náladu charakterizuje nejlépe. Na jednu stranu mám radost, že zase vyrážím se Simkou někam dál, do nových krajů, na druhou stranu mi dokončení expedice "Okolo ČSSR" trvalo předlouhých sedm let. V roce 2004 jsem, s několika dalšími, objel po hraniční čáře Českou republiku, dnes vyrážím objet Slovensko. "To je blízko", řekne si každý. Ale také každý byl akorát v Tatrách, v Bratislavě a se školou v Banské Bystrici u památníku SNP. A dál? Co ukrajinské hranice, cikánské osady u maďarských hranic, slovenská strana Karpat? No uvidíme. Pokud mne nesežerou medvědi a nepobijí cikáni.
No, ono to tak rychlé není. Zatím doma panuje čilý chaos. Děti a pes se pletou pod nohama, manželka balí už asi desátou tašku a ukládá ji do rozměrného kufru jejího Mercedesu. Jede totiž s dětmi na Vysočinu. Já ji připevňuji na střechu nové kolo a podesáté se ubezpečuji, že nemůže spadnout. Ještě udílím asi milion instrukcí k autu, cestě, nákladu na střeše, naposledy zalévám kytky a krmím ryby a krátce pře jedenáctou dopoledne konečně vyrážíme. Daniela jede přede mnou a já kontroluji kolo. Před hlavním tahem na Příbram se loučíme, ona směr Žďár nad Sázavou, já směr ke "staré benešovské". Oblékám své veteránské rukavice, je to jako symbol dlouhých cest a za zvuku motoru a kapek deště vyrážím. Tato hudba mne bude provázet celou cestu, protože do Talbotu 1100 jsem nedal úmyslně rádio.
Cesta přes Česko je dost úmorná. Jednak chci být v 15h v Bratislavě, což s úmyslem jet po okreskách nejde dohromady. Samé objížďky a kamiony. Alespoň že ten déšť ustává. Do Bratislavy přijíždím v 18h! a i tak posledních 100km jedu po dálnici. Ale důležitou schůzku i večerní posezení s přáteli stíhám.
Sobotní ráno se v Gajárech loučím s přáteli a začínám svoji cestu. Jsem na hranicích s Rakouskem. Tak jdem na to!
Nejdřív se však musím vrátit do Malacek pro benzín. U nás že je drahý? Tankuji za 1,44E, což je bez pár halířů 40,-Kč. Teď již otáčím vůz k jihovýchodu na Zátorskú Novú Ves. Cestou nakupuji něco málo do zásob. Hlavně vodu, protože už teď v 9h ráno teplota leze přes 25stupňů. Nápad vykoupat se v jezeru, kolem kterého jedu, mi kazí množství rekreačních chat a cedule s upozorněním na sinice. No, nemusím mít všechno. Cestou okolo Devína přijíždím do Bratislavy a tou tentokrát jenom projíždím. Jedu přes Lafranconiho most, v té době ještě nevím, že za měsíc z něj budu skákat bungee
. Pokračuji směr Györ a těsně před maďarskou hranicí odbočuji k vodní nádrži Hrušov. Kolem areálu vodních sport a podél přehrady je velmi dobrá cesta. Vpravo rameno Dunaje, vlevo cyklostezka a přehrada, kterou ale přes val s cyklostezkou není vidět. Ve Vojce nad Dunajem přejíždím vodní dílo Gabčíkovo - Nagymarosz, které bylo v devadesátých letech minulého století pravidelných tématem Televizních novin. Blíží se poledne a moje představa klidného koupání a dobré hospůdky pozvolna bere za své. Na hrázi vodního díla zastavuji. Dělám si pár fotek přehrady a Slováci pár fotek mé Simky. Hned za hrází je restaurace U Nimróda, nabízející slovenské a maďarské speciality. Cestou jsem viděl několik billboardů a protože je přesně 12h, odbočuji k němu. Překrásný dřevěný srub, příjemná obsluha, upravené okolí, na auto vidím od stolu, takže mohu nechat obě okna otevřená, což je v tomto počasí velké plus. Objednávám si "Zemiakové placky plnene so syrom" a Vineu. Z radia od baru je slyšet slovenština, z kuchyně maďarština. "Jižanská" hudba, krásné počasí, božský klid. Slibuji si, že musím jezdit častěji. Oběd je výborný. Dvě tenké bramborové placky naplněné strouhaným sýrem neznámé chuti a polité jemným dresinkem. Dlouho se ale nezdržuji, dnešní díl cesty je dlouhý a jediný camp, poblíž čáry, je v Levicích. Ale nic o něm nevím. Pokud bych neuspěl, musel bych hledat noclech v lesích u cikánských osad při maďarských hranicích. Radši jedu dál. Nakonec se v nížinatých krajích našel i čistý rybník, kde jsem moc rád osvěžil tělo. Další krajina byla vesměs nezajímavá, v dlouhých rovinách se střídali obydlené vísky s neobydlenými, a to až do Štúrova. Tam jsem špatně odbočil a při cestě zpět boční ulicí jsem narazil na muzeum starých aut. Samozřejmě ho jdu navštívit. V každé místnosti domu byly staré věci. Jedna místnost s dětskými hračkami, druhá s domácím nářadím. V další fotoaparáty, jinde vysavače nebo staré vybavení kuchyní. Venkovní expozice, kde stály auta byla pro mne zajímavější. I když - 99% bylo na renovaci. I Simca se našla. Krátce jsem popovídal s majitelem, předal suvenýr a pokračoval. Dál byl kraj stejný. Placka, pole, vesnice, placka, pole, vesnice. V mapě nacházím camp v Šaľe, přímo na trase. Bohužel tam nic není. Důkladně procházím podrobnou mapu Slovenska, kterou jsem včera koupil. Zmíněný camp v Levicích v ní také není. Pak nacházím značku campu hned za Velkým Krtíšem. U termálního koupaliště. Bude tam asi dost lidí, ale i čas pokročil a možností moc není. Lesy tu nejsou a spát na poli nechci. Mé obavy se potvrzují na místě. Koupaliště dnes, v sobotu nacpané k prasknutí. Ale pro stan místa dost. Platím 5E a zajíždím dovnitř. Nejdřív jdu spláchnout prach z cest "místním folklorem", jak říkáme pivům místních pivovarů v místech, které s přáteli navštěvujeme. Tady se "místní folklor" jmenuje Corgoň a není zlý. Z jídelního lístku mne nic neláká a tak si dávám jen dršťkovou. Je sice horká a v tomto počasí, jenomže přísun tekutin za uplynulé dva dny byl slabý, tak alespoň něco. Protože ze mne leje pot proudem a restaurace nemá klimatizaci, jdu postavit stan a smočit se do bazénu. Moje předpověď, že lidé budou již odcházet se plní a skutečně za chvíli je koupaliště poloprázdné a já se mohu osvěžit v chloru. Rybník v lese by mi byl milejší, ale tady alespoň mají hospodu, čehož využívám po koupeli a doplňuji opět tekutiny "místním folklorem". Rozepsaný cestopis beru sebou a mohu zmínit historické prameny této expedice a popíjet u toho. Někdy v šedesátých nebo sedmdesátých letech vyšel ve Světě motorů článek a mapa cesty okolo ČSSR. Tehdy se to jelo s běžnými vozy jako autoturistika, navštěvovali se pamětihodnosti a další radovánky. Mne ten nápad zaujal a v roce 2004 jsem jel první díl, okolo ČR. Přidalo se tenkrát několik lidí, fotky jsou na webu a v klubovém časopise vyšel i článek.
Rozdíly oproti českému pohraničí jsou velké. U nás je většina pohraničí tvořena hory, rybníky, řekami, z čehož plyne spousta možností pro turistiku. S tím souvisí dostatek campů, obchodů, hospod. A taky lesů pro nás, kteří radši táboříme v poklidu mimo civilizaci. Jižní a jihovýchodní hranice Slovenska nic takového nenabízí. Proto je tu tolik volných plání, opuštěných domů a taky statků (bývalých JZD, po slovensky JRD - jednotné robotnické družstvo). V každém z nich bych si dokázal představit SIMCAMUZEUM, pro které tak těžko hledáme prostory v ČR. Trochu to zlehčuji, ono i u nás v pohraničí je dost opuštěných objektů, možní i víc než tu. Souvisí to nejspíš se bývalou socialistickou politikou země, kdy se v odlehlém místě postavila továrna, podnikové byty a město bylo na světě. A když ne fabrika, tak vojenský útvar. Ale zpět k expedici. Takovéto cesty jsou úžasné k tomu, aby člověk zpomalil, vypnul notebook, telefon i myšlenky a užíval si ten holý základ toho, k čemu byl automobil vymyšlen - k cestování. Vždyť i cesta je cíl. A CÍLEM TÉTO EXPEDICE JE JEN CESTA.
O sedmé ráno mne budí místní omladina hlasitou hudbou a sluníčko svými horkými paprsky. Je čas rychle posnídat, sbalit a vypadnout. Silnice v mém směru je prázdná, v protisměru to vypadá, že koupaliště praskne ve švech. Obloha vymetená a vedro už teď ráno. Hodně cest vede bohužel po červeně značené silnici, žluté většinou jsou slepé a bílé nejsou vůbec. Vždy, jak je to možné, sjíždím na ty menší Velmi často je na nich nový asfaltový koberec, i když se jedná o zapadlou silnici. Také u nich stojí cedule o čerpání financí z fondů EU. Vida, nemusí se vše rozkrást jako u nás. Jinak je to tu stejné. Nové domy se střídají s těmi starými a ty zase s těmi, co již svému účelu dosloužily. Ve Fil'akovu na sebe upozorňuje krásný hrad. Hned za ním je autobusové nádraží, jako vystřižené ze starých filmů. Slouží ještě svému účelu. Žádný eRťák ani eŠka ale nejsou v dohledu, a tak pokračuji dál. Krajina se opět placatí, přibývá polorozpadlých domů, obyvatelstvo je tmavší. Je nedělní ráno, dost lidí míří do kostela. Už není problém na benzínce potkat obsluhu, která na Vás mluví maďarsky. V Tornal'e zastavuji u Teska pro doplnění zásob. Kupuji nějaké ovoce, v tomhle vedru se stejně nic jiného jíst nedá. Uvnitř je puštěná klimatizace a je vidět ven na Simku. Koukám na parkovišti na místní vozový park. Převládají vozy nižší střední třídy, stáří průměrné. Nejstarší jsou tam Š120 a VAZ2105, samozřejmě v tuzingových úpravách. Také je tu hustá síť železnic, bohužel jediný vlak jel okolo právě ve chvíli, kdy jsem byl na benzínce. Což jsem dopsal právě ve chvíli, kdy kolem projela rychlíková souprav tažená "Brejlovcem". Měl jsem štěstí, jak by řekli děti pokaždé, když vidí vlak
. Před Rožňavou odbočuji na žlutou cestu přes národní park Slovenský kras. Je to příjemná změna. Přibývá zatáček, stromů a klidu. Nevím sice, zda se mi to podaří projet až na konec, protože mapa ukazuje část cesty jako zrušenou. Intuice mne ale vede dál. Protože je poledne, zastavuji u jedné z infocedulí a při malém obědě z vlastních zásob si čtu něco z historie http://www.slovenskykras.cz/. Cesta ubíhá docela rychle, zaháním myšlenky "co bych dělal, kdyby auto nevydrželo" a těším se na další kilometry. Dojíždím do obce, kde by měla cesta končit. Dle mapy je čitelná cesta, která z ničeho nic má končit. Jedu dál krokem po zpevněné cestě, vyhýbám se dírám a velkým loužím, ale po chvíli se cesta mění opět v asfaltku s dobrým povrchem a šíří akorát pro mé autíčko. Kilometry cesty vedou krásným původním lesem, žádné stromořadí smrků. Tuto část cesty si fakt vychutnávám. Když se dva kužely žlutých světel z předních reflektorů mé Simky zjevují v další obci z cesty, kterou nejspíš znají jen místní, pár z nich se udiveně otáčí. Za vesnicí se tyčí kopce, které jako by z oka vypadli těm, které člověk nachází v zemích bývalé Jugoslávie. Právem očekávám blížící se moře za některém z nich. Místo něj se ale objevuje za jedním kopcem elektrárna a za dalším Turnianský hrad (http://sk.wikipedia.org/wiki/Turniansky_hrad). Za úrovní Košic jsou již domy opět upravenější a obyvatelstvo stále namíchané. Ale klasický cikánský slum, jak ho zná většina z televizních zpráv zatím jeden malý a to ještě na okraji normální obce. Ne že bych o to nějak stál, něco takového vidět, ale tak nějak s tím na své cestě počítám. Naopak, obce jsou upravené, zastávky autobusů nerozbité, květiny a okrasné keře i před domy, na volné ulici. V jednom malém městečku vede silnice podivně sídlištěm, nebo jsem možná špatně odbočil, ale najednou projíždím mezi čtyřmi vybydlenými cikánskými paneláky. Jak tak někdo může žít, brrr. . Čumák Simky směřuje do Čierné nad Tisou. Je tam vlakové překladiště, kde se překládal náklad ze železnice SSSR do vagónů ČSSR, neboť každá železnice měla odlišný rozchod. Třeba budu mít štěstí nafotit nějaké mašiny. (Asi bych měl zde vysvětlit, že po tom, co moji kluci dostali o Vánocích pod stromeček mašinky, se železnice stala dalším z mých koníčků a v jednom pokoji doma se již staví modelová železnice.) A štěstí mám. Lokomotiva "Hektor" , u ČD již vyřazena z provozu stojí v depu, do kterého je z okraje silnice dobře vidět. A hned vedle 7 dalších "Hektorů" a 2 "Čmeláci". Dělám několik fotografií a pokračuji v cestě. Objíždím Čiernou přes železniční přejezd na druhou stranu. Na konci obce vidím hlídku "Policije". Již asi čtvrtou za cestu. Pouštím plyn a nechávám plynule klesnout rychlost na 50km/h. Sice mi v Simce nejde tachometr, ale zhruba. Za obcí odbočuji v duchu hesla "co nejblíže k čáře". Bez varování vjíždím do cikánské vesnice. Sice tu nejsou slumy, ale normální domy. No normální...já mám o normálnosti jinou představu. Vybydlené domky, udupaná hlína okolo místo trávníku a zahrady, všude spousta cikánů. Ne pár, ale spousta, tak dvacet okolo jednoho domu. I na silnici přede mnou. Děti si hrají a nechápavě hledí na starou Simku se žlutými světly, ozařující jejich vesnici. Myslím, že i lidé z okolních vesnic toto místo objíždějí. Jedno dítě, asi 12-leté mne zdraví. Žádný zdvižený prostředníček nebo pokřiky,prostě pokynutím zdraví, ostatní uhýbají včas z cesty a já konstantní rychlostí projíždím celou vesnicí v délce asi půl kilometru. Tady bych fakt nechtěl zůstat viset nepojízdný. Po pravé ruce mám ukrajinskou hranici. Míjím další hlídku "Policije". Užhorod na dohled. Blížím se k Vyšnému Nemeckému a zajíždím až k hraničnímu přechodu. Samozřejmě ale do bezpečné vzdálenosti . Dělám pár fotek a dopisuji tento cestopis. Míjím kolonu kamionů a skrz obec se napojuji na hlavní silnici. Na křižovatce stojí další hlídka. Kouká se dost nepřátelsky, jednu dodávku právě pouští ze svých spár. Nevšímám si jich. "Stáre", slyším otevřeným okénkem, když řadím a rozjíždím se na křižovatce. O jejich kontrolu nestojím. Napětí opadá. Již jsem ve vnitrozemí, pro dnešek to stačilo. Je 17h, ze severu se blíží černé mraky. Jedu k Zemplínské Šíravě, kde jsou nějaké campy. První je spíš tábořiště. Sice docela slušné, ale bez možnosti večeře. Druhý camp má pouze stánek s párky. Třetí má i bazén a je plný. Ale má restauraci. Nacházím klidnější místo na okraji campu a jdu si zaplavat. Šírava je velká nádrž, ale vypadá to, jako by o turisty nikdo nestál. Pár průměrných campů a polorozpadlý hotel ze socialistické éry. Stavím stan za zvuku hromů jdu na večeři. Ale restauraci jsem přecenil. Mají již pouze klasický stánkový sortiment, zbytek je po celém dni sněden a ze zbylé nabídky nebylo o co stát. Dávám si tedy polívku, "místní folkor", tentokrát Šariš. Zítra mám v plánu navštívit Mořské oko, na které jsem viděl cedule cestou. A pak se vrátit na východ. Hraniční přechod Ubl'a je nejvýchodnější průjezdná část Slovenska a bod obratu mé expedice. Zítřek bych rád trochu volněji. A také mne láká nocování v přírodě, snad to půjde. Nejvíc mne tu na Slovensku překvapuje minimum turistiky. U nás je každý rybník, každý kopec, každý hrad využit pro cestovní ruch. Tady jsou jezera prázdná, kopce opuštěné a z hradů zříceniny. Z čeho ti lidé žijí? Ze zemědělství a těch málo služeb? Továrny tu nejsou, montovnu jsem potkal jednu. Dopíjím třetí folklor a jdu se po pláži podívat na ten zpustlý hotel, který je hned vedle campu. V 21h ulehám ke spánku. Bouřka má ale jiný názor a začíná bičovat můj stan kroupami, deštěm a silným větrem. Přikolíkoval jsem stan dobře? Prozíravě jsem dal auto na severní stranu, odkud vane vítr. Přemýšlím, zda se raději nepřemístit do auta. Ale při představě spaní ve zkroucené poloze na sedačkách, nechávám kroupy kroupami a usínám.Ráno je obloha opět bez mráčku. Umývárna s nápisem "teplá voda" nabízí vodu pouze ledovou. Co se dá dělat, neváhám. Při pohledu do svých zásob dostávám chuť na čerstvé pečivo a tak balím a vyrážím na cestu. Nasnídám se po nákupu v některém z místních obchodů. Což se mi zakrátko daří a u Flašova potoka snídám ve stínu lesa. V 8h ráno již parkuji pod kopcem na liduprázdném parkovišti. Taky kdo by tu co v tuto hodnu pohledával. Obouvám si tenisky a stoupám vzhůru do kopce. Za dvacet minut jsem u Mořského oka (http://cs.wikipedia.org/wiki/Morsk%C3%A9_oko). Sedím na břehu a pozoruji ryby. Je tu fakt úžasně. Zdržím se asi hodinu.
Cestou k východnějšímu hraničnímu přechodu Ubl'a potkávám další tři hlídky. Mají solidní terenní auta, většinou MB-G, případně LR Defender. Zatímco Vyšné Nemecké je běžný přechod, hlavně pro kamionovou dopravu, Ubl'a je malý horský přechod. Láká mne pokračovat na druhou stranu. Je vůbec Ukrajina v EU nebo v "schengenu"? Ptám se sám sebe. Nakonec nei odrazuje absence navazujících ukrajinských cest v severní části s možností návratu jinudy a taky celní formality nejsou zrovna z nejrychlejších. Takže jindy. Trasa z Ubl'y přes Medzilaborce do Svidníku vede po cestách se špatným povrchem podél krásných lesů. Stále převládá buk a ostatní listnáče. Není proto moc přístupný a i louky okolo zejí prázdnotou. Před Svidníkem zastavuji u slušně vypadajícího motorestu a s protivnou obsluhou a mizerným výběrem. Na druhé straně mne zaujímají dva tanky, německý a sovětský. Po obědě tam tedy zajíždím a zjišťuji, že se jedná o pomník z 2.světové války, odkazující na boje v této oblasti. Vedle šipka na "ÚDOLÍ SMRTI" mě ukazuje další směr. Projíždím vesnicí a dostávám se ke křižovatce. Pomáhá mi turistický ukazatel. Po několika stech metrech vidím v poli dva tanky. Fotím je. To ale přece není 2,5km, jak bylo na šipce. Jedu dál a dobře dělám. Dostávám se k pomníčku a za ním je v louce rozseto dalších osm sovětských tanků. Vypadá to impozantně a strašidelně zároveň. Je to jiný pomník než ty, které bez zájmu míjíme ve městech. V duchu vidím, jak se tanky s mocným řevem valí údolím a kosí vše v cestě. Jsem rád, že jsem toto nezažil.
Svidník je dalším z chudších okresních měst. Špatná hospodářská situace má jednu výhodu. Nestojí kolem silnice žádné otravné billboardy
. Překvapuje mne, že i zde, v polském pohraničí vidím názvy obcí ve dvou jazycích Slovensky a azbukou. Patrně proto, jak mi prozrazuje ojedinělý billboard, že zde žijí Rusíni. Alespoň reklama je zve ke sčítání pod heslem "Dejte o sobě vědět". Jako u maďarských hranic, kde jeden billboard hlásil "dejte o sobě vědět" a druhý zval na demonstraci "proti maďarské rozpínavosti. Z těchto myšlenek mne vytrhuje konec cesty v jedné z vesnic. Špatně jsem přečetl mapu a asi dvoukilometrový úsek cesty byl zrušen. Vracet se 15km zpět se mi ale nechce a tak se opět pomaloučku vydávám po kamenité cestě vymleté vodou. Poslední úsek vede již po louce, které řidiči přede mnou dali přednost před cestou. Dělám totéž. Opět jsou slyšet hromy a Polsko sem zase posílá bouřku. V Bardejově mne bouřka dohání. Bardejov je rovněž okresní město, na rozdíl od Svidníku ale výrazně více prosperující. Protože bouřka jde na jih a já na severozápad a protože po každé bouřce vyjde opět sluníčko, za několik minut si opět užívám letního dne. Hlavně se po dešti épe dýchá. . Cesta mne vede podél Popradu,který byl patrně nedávno rozvodněný. Místy se cesta upravuje. Na jednom úseku musím zastavit a počkat, až položí a uválcují nový kus asfaltu. Naštěstí Simca je výrazně užší, než Audi A6 přede mnou a na rozdíl od ní se vejdu na druhou polovinu silnice, té starší. Raději si nechávám od Audi odstup. Ale oba špatně odbočujem a za chvíli jsem u JRD. Koukám do mapy a zjišťuji, že chybu. Otáčím se, Audi končí u jednoho z domů a já se kousek vracím a odbočuji na správnou cestu. Po několika kilometrech je ale jasné, že tudy lze jen projet za cenu auta, do půli dveří, špinavého od louží. Za tu cenu mi to nestojí. Opět se otáčím a vracím se. Ještě zkouším možnost přejetí na druhou stranu řeky, u které jsem, ale není nikde most. Musím se vrátit. Je půl páté a mapa říká, že hodinu a půl odtud by měl být camp. A pokud ne, o kus dál v Polsku je jezero s několika campy. Camp na sebe upozorňuje cedulí, což je dobré znamení. Ale to, co se zjevuje po pravé straně silnice, není camp, ale oáza. Oáza klidu a pohody. Překrásný camp, vyznamenaný jako nejlepší a nejhezčí na Slovensku. Platím 7E a dostávám pohled a žeton do sprch. Příjemná maličkost. Ještě mi majitel čerstvě poseká trávu a mohu stavět stan. Lehce začíná pršet a tak dostavím a jdu na večeři. Dávám si cheba se škvarkovou pomazánkou, na kterou upozorňuje jídelní lístek. Následně dostávám kuřecí maso na žampionech s jemnou omáčkou a kroketami a navíc salát. Ne nasypaný okolo jídla, ale jako samostatný chod. Chutná to výborně. Dopíjím Šariš a jdu si dát sprchu a převléknout se ze zpoceného a promoklého oblečení. Leje totiž opět jako z konve a opět se přidávají kroupy. Podle hesla "Zlidšti se, když máš možnost, nevíš jak bude zítra" se kromě osprchování i holím. Převlékám se do suchých džín, trika a obouvám kanady. Je mi fajn teploučko a čisťoučko. Mohu se vrátit do hospůdky, kde posedím. Zítra mne čekají Tatry. Ráno je sice zataženo, ale bez deště. Než oschne stan, dávám si snídani. Šunku s vejci a čerstvé pečivo. Pak ještě projdu camp, zkouknu řeku Dunajec, u které camp leží. Zrovna má třetí povodňový stupeň. Na kanoi je to úzké, ale na kajak super. Balím stan, loučím se s milými provozovateli a opouštím oázu. Po chvilce je zřejmé, že nejlepší na Dunajec je raft. Řeka se totiž rozšiřuje a objevuje se několik půjčoven raftů a vorů a několik raftů je vidět i na vodě. Dunajec je řeka, vytékající z Czastztynsskieho jezera v Polsku, několik kilometrů tvoří hraniční čáru a pak se opět vrací do Polska. Zastavuji u čerpací stanice a doplňuji dvacet litrů do nádrže. Simca 1100 má nádrž na nějakých 35 litrů, takže nic moc. Přejíždím Magurské sedlo a na vrcholu dělám několik fotek. Je ale opět pod mrakem a nepříjemně fouká. V údolí stojí Vojnianská Hora. Vypadá trochu jako sopka. Napadá mi, že na ní nestojí žádný hrad. Sjíždím ze sedla do údolí k obci Výborná. Opět cikánská ves. Jak proboha přišla k tomuto jménu??
. Ne tak drsná jako ta u Čiernej, ale i tak zvyšuji pozornost. Hlavně kvůli množství mrňat, motajících se po silnici. Další obec už cikánská není. Pro změnu tam ale právě dokončili opravu kanalizace. A vytrvalé deště vyplavili čerstvě zasypané díry. Musím opatrně.Nechávám si větší odstup od Fordky z bratislavskou značkou. Míjím dva koňské povozy. Jako v Rumunsku . Přede mnou se již začínají zvedat kopce Belianských Tater. Jejich vrcholky jsou skryty v mracích. Nicméně "Cesta svobody", jak je nazývána nejsevernější cesta Vysokými Tatrami, je plná hotelů, penzionů, obchodů. Raději jen projíždím. Podél silnice vede železniční trať. "To by mne zajímalo, co zde jezdí" říkám si a zastavuji na příhodném místě a čekám na soupravu, kterou jsem minul v jednom z městeček. Za chvilku přijíždí vlak, ne nepodobný metru. Fotím jej dětem. Oblačnost se trhá a vykukuje sluníčko. Hory jsou ale stále v mracích. Ani to nevypadá, že bych projížděl hory. Vichřice v minulých letech zničila většinu lesa. Kolem cest, kam oko dohlédne, jsou vykácené planiny. Když se mraky ještě rozestoupí, odbočuji alespoň na Štrbské Pleso. Dělám pár fotek. Lákají mne vrcholky Tater, ale nemám potřebné vybyvení. Ale já se připravím . Liptovský Hrádek a Liptovský Mikuláš projíždím bez zastavení. Hned za Liptovskou Marou otáčím čumák své Simky opět na sever. Koukám po nějakém obchůdku s ovčím sýrem. Ten se mi nedaří najít, ale nacházím v kopcích pod Oravou krámek s vínem. Kupuji Tokajské a Medovinu. O několik desítek kilometrů dál zastavuji u restaurace, nabízející tradiční slovenská jídla. No, že by kuře s bramborem bylo vyloženě slovenské??S ovčím sýrem ani Oravskou slaninou nemám moc štěstí a to už jsem u Oravské nádrže. Campy, rekreační život a město Námestovo. Pryč odtud tak rychle, že zapomínám zkontrolovat mapu a zajíždím si dobrých 20 kilometrů. Silnice, po které jsem se totiž vydal, vede jen do Polska. Vracím se a za městem kontroluji mapu. Chci se podívat na Kysuckou lesní železnici (http://www.kysuckemuzeum.sk), která je 25km vzdálená. Pak bude čas po dívat se po nějakém noclehu. Mapa totiž žádný camp nenabízí. Proto po prohlídce železnice pokračuji na západ a nakonec nacházím i výborně zásobený obchod se sýry. Nakupuji jich pár a stavím v lese na svačinu. Mapa mi žádný camp nenabídla a ani místní o žádném nevědí. Táboření v lese pod širákem při každonočních bouřkách s občasnými kroupy zavrhuji. A co u nás, napadá mi. Asi 10km za čarou jeden vidím. Jsem u Čadci, to není daleko. Přejíždím hranici a odbočuji na dlouhou slepou silnici, na které by dva slibované campy měli být. První je docela malý a bez hospody, druhý ale nenacházím. Asi již není. Vracím se tedy do prvního. Stavím stan a chystám se ke spánku. Je sice teprve 20h, ale únava se sčítá a jiný program tu stejně nevymyslím. Zítra je poslední denVstávám v 7h a o půl hodiny později jsem již na cestě. Překračuji přechod zpět na Slovensko, tentokrát po hlavní silnici, protože jsem, pro změnu, špatně odbočil. Alespoň cestou kupuji něco k jídlu a hledám klidný kout, kde se najíst. Dlouho se mi to nedaří, nakonec ale nacházím odbočku na lesní cestu, kde zastavuji a dává si snídani v trávě. Ale jen do té doby, než přijíždí traktor s lesníky. Zaháním myšlenky na to, že moje cesta dnes končí, vždyť si ji chci užít na 100%. Za chvilku opouštím lesy a jsem zpět na hlavním tahu. Koukám do mapy, ale moc možností. Ze severu na jih vede hlavní tah a od něj do Karpat dlouhé slepé cesty.V Bytči alespoň doplňuji palivo. Pokračovat musím podál řeky Váh. V Novom Meste nad Váhom mne upoutává odbočka na Čachtice. Koukám do mapy a rozhoduji se na hrad podívat. Nakonec přijíždím dlouhou asfaltovou cestou k mýtině, kde již stojí několik aut. Zastavuji, posilním se z vlastních zásob a šlapu k hradu. Čachtický hrad (http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cachtick%C3%BD_hrad) je vlastně zřícenina, o kterou se překvapivě nikdo nestará. V ČR je spousta zřícenin, které mají alespoň základní údržbu a informační panely. Tady je cedule s historií taky, ale nic víc. Ani vstupné se tedy neplatí, když není komu.
Pak již sjíždím do Nového Mesta a dál na Myjavu. Hranici překračuji u osady Šance. Ta byla vždy česká, resp.moravská, lidé byli moraváci, ale po rozdělení Československa připadla Slovensku. Ani protesty místních nepomohli. Samotný hraniční přechod je prázdný. Z jedné budovy bude zřejmě restaurace, o čemž svědčí práce na budově. Druhá chátrá. Je zvláštní, že Češi a Slováci zde měli mezi sebou závoru. Je dobře, že už zase můžeme mezi sebou volně cestovat.
Expedice končí. Jsem rád, že jsem ji podnikl. Že jsem ji jel se Simkou řady 1100, stejně jako první část. Jsem v cíli? Ne, vždyť samotná cesta byla cíl
- Přílohy
-
-
-
-
-
-
-
-
-
-
Re: Cestopisy
Dobrý sice by to nějakou korekturu sneslo, ale "mohlo to být horší" 
ne fakt hezký 
Kolik jsi teda celkem najel km?
sice by to nějakou korekturu sneslo, ale "mohlo to být horší" ne fakt hezký Kolik jsi teda celkem najel km?
-
Michal
Re: Cestopisy
no neví, nešel tachometr. Na jaře umřel budík. Česko jsme jeli 2500km a bylo výrazně členitější. Tady to odhaduji kolem 1500km
-
Ivan Simca KH
- Příspěvky: 2037
- Registrován: 24 led 2009 16:49
- Kontaktovat uživatele:
Re: Cestopisy
Ahoj kluci. I já se přidám k pochvale! Jak píše M.V., mohlo to být horší, ale teď k obsahu. 
Dost dobrý, hlavně, žes to jel sám a docela pěkně jsi vylíčil své zážitky, to se mi líbí! A co expedice do Šluknovského výběžku? Doufám, že jsi se etnika "C" nabažil až až! Je to dosti obsáhlý cestopis, početl jsem si! A co takhle do časopisu, aby i ti, co nemají internet si mohli zavzpomínat třeba na Slovensko "in natura"? ahoj Ivan
I já se přidám k pochvale! Jak píše M.V., mohlo to být horší, ale teď k obsahu. Dost dobrý, hlavně, žes to jel sám a docela pěkně jsi vylíčil své zážitky, to se mi líbí! A co expedice do Šluknovského výběžku? Doufám, že jsi se etnika "C" nabažil až až! Je to dosti obsáhlý cestopis, početl jsem si! A co takhle do časopisu, aby i ti, co nemají internet si mohli zavzpomínat třeba na Slovensko "in natura"? ahoj IvanRe: Cestopisy
Do časopisu to patří, pokud Michal souhlasí...? Takhle je to na 6 stránek + pár fotek, do těch osmi se vejdeme.